V táboře kapely byl vcelku klid. Dnes už víme, že to byl klid před bouří. Deep Purple odjeli dvouleté světové turné a dali si chvilku čas na odpočinek. Roky se trochu projevily. Hektické cestování už zmáhalo zejména pětačtyřicetiletého Lorda, který čím dál častěji utíkal ke skládání siut pro svá sólová alba plné vážné hudby. I Gillanovy hlasivky už potřebovaly více odpočinku, než v sedmdesátých letech, proto příprava další desky trvala celý rok. Kapela zahájila nahrávání v létě 1986 ve Vermontu na samém severu Spojených států. Problémy Gillana a Blackmorea se zatím držely pod pokličkou, i když ve studiu společně ti dva moc času nestrávili.
Hned po Novém roce 1987 se na trhu objevila deska "The House Of Blue Light". Už na první poslech je jasné, že se kapela drží osvědčené formule, která tak dobře zafungovala na "Perfect Strangers", ale zároveň se potvrdila pravda o tom, že když sestava s Blackmorem a Gillanem v čele vydá jednou naprosto skvělé album, to druhé bývá slabší. Jasně, "The House Of Blue Light" kvalitativně na "Perfect Strangers" nedosáhla, ale o takový kontrast jako v případě "Machine Head" - "Who Do We Think We Are" se v tomto případě nejedná.
Do skládání se tentokát více zapojil Lord, který je jako spoluautor podepsán hned pod čtyřmi kousky. Jedním z nich je úvodní "Bad Attitude", což je jedna z výraznějších skladeb desky. Uvozují ji tiché hammondky, do kterých pak vybuchuje celá kapela. Trochu okatě tento úvod připomíná začátek alba "In Rock", respektive skladbu "Speed King". na druhou stranu, proč ne. "The Unwritten Law" je naopak skladbou, která by klidně mohla stát na "Who Do We Think We Are". Vcelku šedé věcička, která neurazí, ovšem ani nezaujme. Zato "Call Of The Wild", největší hit alba, je poučený starým hardrockem, ale i AOR amerického střihu. Refrén může připomenou Gillanovu sólovou tvorbu nebo pozdější desky Rainbow. Následující "Mad Dog" dominují Lordovy hammondky a Gillanův divoký projev, naproti tomu v "Black And White" se do popředí dere Blackmore.
Pak je tady "Hard Lovin´ Woman", která svým názvem jasně odkazuje na "Hard Lovin´ Man" z "In Rock", ovšem v porovnání se starou klasikou síla novější skladby poněkud bledne. I tak patří k tomu lepšímu, co "The House Of Blue Light" nabídne. Následující dvojice "The Spanish Archer" a "Strangeways" spíše působí, jako kdyby Deep Purple potřebovali vyplnit přebytečné místo na desce. Je to škoda, protože "The Spanish Archer" nabízí skutečně precizní Blackmoreovu práci. Tentokrát se však minula účinkem. Na druhou stranu "Mitzi Dupree" ukazuje, že ani po dvaceti letech Deep Purple neztratili invenci a zejména Lordova hra je plná nápadů a překvapení. Skvělá věc. Samotný konec desky obstarává ostrá "Dead Or Alive", která ale v porovnání s nářezem "Space Truckin´", "Hard Lovin´ Man" nebo "Flight Of The Rat" působí trochu unaveně.
I tak "The House Of Blue Light" rozhodně má své místo v diskografii Deep Purple. Samozřejmě nepatří k úplným vrcholům tvorby, ale ani k propadákům. Jenže pak zase na nadcházejícím turné přišly problémy. Opět se otevřely staré rány a mezi Gillanem a Blackmorem to začalo jiskřit. Kytarista si stále častěji stěžoval na zpěvákovu formu, který v té době značně holdoval alkoholu. Kapela už nehrála tak dobře, jako na předchozím turné a přestože na ní chodily stále zástupy lidí (tedy aspoň v Evropě a Asii), bylo znát, že je zle. Brzy se to projevilo i navenek, když si Blackmore opět postavil hlavu a Gillana z kapely nemilosrdně vyrazil. Začalo hledání nového zpěváka. Fanoušci doufali v příchod druhého Coverdalea, ten se však nekonal...
|
