Německá kapela Ivanhoe se zrodila už v roce 1986, po třech vydaných albech se ovšem v roce 1997 odmlčela. Kapelu opustil tenkrát ještě neznámý Andy B. Franck, který se namísto toho rozhodl pro působení v Brainstorm. Až v roce 2005 kapela vydala návratové album „Walk in Mindfields“ a mikrofonu se ujal Mischa Mang (ex-Dreamscape). Dlouhých pět let od následující „Lifeline“ je tu letos deska číslo šest s názvem „Systematrix“.
V souvislosti se jménem kapely se občas uvádí přirovnání „německá odpověď na Dream Theater“. Osobně bych řekla, že jsou spíš takovou powermetalovější verzí Fates Warning, ovšem s přísadou štědré porce moderních prvků. Dost pravděpodobně přesně to pravé pro fanoušky band ve stylu Pagan´s Mind. I přes v podstatě kultovní statut jsou Ivanhoe na progové scéně poněkud upozadění, což může být z velké části způsobeno dlouhými prolukami mezi nahrávkami. To ale nic nemění na tom, že jejich čerstvý počin se povedl a rozhodně stojí za pozornost.
Charakterstickými prvky na „Systematrix“ jsou jemné orchestrace, zadumaná elektronika a hlavně všudypřítomná stísněnost, melancholie, tíživá atmosféra a psychedelie. Jako základ skladeb fungují rytmické kytary, které přinášejí v podstatě jednoduché nosné motivy, jež jsou ovšem zaobaleny do několika komplikovanějších vrstev. Vše parádně přibarvují hlavně klávesy, které se nebojí jak moderny, tak například jazzových vlivů („Walldancer“ je nezvyklou kombinací thrashových kytar a právě jazzového piána). Ve skladbách „Seduction“ a „Resolution“ se pak jako příjemné ozvláštnění objeví housle.
Mischa Mang nepatří k úplně klasicky znějícím zpěvákům, ale mně se jeho hlas opravdu zamlouvá. Nelze mu upřít velký rozsah, schopnost extrémní variability a vyjadřování emocí. Jeho vokální linky rozhodně přidávají skladbám na zajímavosti. Za úplné vrcholy alba se dají označit skladby „Tin Cans Liberty“, „Human Letargo“ s vynikajícím refrénem a daleko před ostatními pak dechberoucí, podmanivá, depresivní a polárně mrazivá balada „Madhouse“, při které vám z Mangova výkonu zaručeně naskočí husí kůže.
Ivanhoe jsou v podstatě ideální kombinací jednoduchosti a složitosti a poměr je na albu naprosto vyvážený. Velkým plusem je schopnost vytvořit atmosféru, povedené texty a otevřenost mnoha hudebním vlivům, které jsou použity s citem. Poslech „Systematrix“ si užívám a ačkoli k úplnému topu scény tomu ještě malinko chybí, rozhodně je to solidní dávka hodně povedené muziky.
|
