Kdyby se vyhlašovala kategorie o nejoriginálnější obal alba, tak by slovenští Majster kat se svým druhým albem „Memento“ (v jeho limitované sérii, čítající 333 kusů) aspirovali minimálně na album století. K jeho naprosté autentičnosti chybí už jen to, abyste si po rozepnutí kožené přezky a otevření dřevěného obalu s vypáleným logem kapely a katovskou kápí uřízli bříška prstů o miniaturní gilotinku (i když samozřejmě i na ní v papírové podobě dojde), případně si je umazali o čerstvě prolitou krev.
Kdyby se vyhlašovala kategorie o nejlepší thrash metalové album (jakože na to určitě někde dojde), už by to s těmi aspiracemi bylo o něco skromnější. Na vině (kromě toho, že obal je luxusní, originální a jedinečný, a nekompromisní thrashmetalová jízda Majstra kata výrazně čerpá z minulosti a old school thrashové školy) bude – stejně jako v kole minulém – především svérázně zabarvený a přiškrcený Slymákův vokál a strohé vokální linky.
Začněme však tím, co mě u Majstra kata baví nejvíc. Stejně jako na debutovém albu „Svätá zvrhlosť“ (je to už dlouhých sedm let, co Majster kat poprvé máchl sekerou) jsou to propracované kytary. A i když v podstatě u každého z elementů tvorby kapely lze říct, že je znát, že během té sedmiletky kluci nezůstali stát na místě, přece jen souhra, vzájemné přetlačování, sekané riffování i sólové prohánění strun Losa a Lukáše je strhující, melodické a velice barevné (a není divu, že i vláčná instrumentálka „Hodnoty“ je díky své tklivé poetičnosti jedním z nejsilnějších momentů desky). Ku prospěchu je i fakt, že kompozice skladeb nabízí dostatek prostoru pro změny tempa či pro působení syrově nekompromisní atmosféry – přidáte-li k ní sem tam akustickou vyhrávku, či třeba v úvodu stylovou fujaru, je jasné, že takhle postavená nahrávka nudit nemůže.
Nemůže? No, nemůže. On totiž ani ten kontroverzně unikátní Slymákův nepříliš ohebný vokál rozhodně nenudí. Jen může být obtížné (a když už to přijde, asi to nebude hned na první ucho) mu přijít na chuť a vlastně s tím stojí i padá přitažlivost „Mementa...“. Slymák hodně zapracoval na zřetelnosti svého projevu, takže booklet už není nezbytnou pomůckou k tomu, aby jeho slovenčina byla dostatečně srozumitelná, stejně jako minule na mě víc zabírají momenty, kdy se k Slymákovi přidá některý z parťáků a jeho projev tak přibarví, nicméně se v tomto kole nemůžu zbavit dojmu, že vokální linky se ještě zjednodušily, rychle se vyčerpají a nemají příliš potenciálu vtáhnout posluchače do děje. Dvojnásob škoda, když i texty mají svoji osobitost a atmosféru (dokonale mě rozstřelil obrat: “… za všetkým hľadaj ženu, vidiel som čo Adam a Eva vyviedli na kope sena…“).
Byť pochopitelně na desce mají převahu rychlejší a ostré momenty (z nich u mě vévodí „Podlé slová“, jejíž háčky jsou postaveny právě na výše zmíněných přitažlivostech), jako nejvydařenější kousek jednoznačně (díky své barevnosti, atmosféře i výpravnosti) kraluje teatrální konverzace mezi Osudem, Stvořitelem a Ďáblem (s hostujícím Mariánem Greksou a Borisem Bauerem) „Na smetisku civilizácie“.
A škoda následující utajené blbinky „Disko oksid“ (ty kytary i tady mají absolutorium), která hned vzápětí tu působivě pochmurnou náladu tohoto příběhu trochu stírá.
Stará škola neučesaného thrash metalu s ocáskem osobitosti, to platí o Majster kat i ve druhém kole. Škoda jen, že mě prvotina „Svätá zvrhlosť“ bavila o něco víc.
|
