Wolf Hoffmann tvrdí, že velký rozdíl mezi předchozím albem „Stalingrad“ a aktuálním „Blind Rage“ je v tom, že tentokrát měli Accept na skládání nových písní spoustu času. Dle mého je však podstatnější následek tohoto stavu. A tím je fakt, že skladby na „Blind Rage“, byť pochopitelně zachovávají všechna poznávací znamení kapely a v některých případech i vyvolají přímé asociace na různá historická období života kapely, jsou proti svému předchůdci rafinovanější, odhalují svoje (vcelku nepřekvapivá) kouzla postupně a spíš než jako pecka mezi oči z první (i když i na to v některých skladbách dojde) dostávají posluchače pod tlak systematicky a s každou další rotací víc a víc.
Paradoxem tohoto alba je skutečnost, že Accept jako otvírák desky a zároveň jako videoklip zvolili jednu z nejméně výrazných položek kolekce. I přes to, že samozřejmě už v solidní „Stampede“ zazní téměř vše podstatné ze zbrojního arzenálu Accept - tedy syrový riff, excelentní proplétání kytar a výrazné sólo, masivní rytmika i struhadlový vokál, jako by i přes kvaltující tempo trochu chyběla ve vokální lince jiskra. Na rozdíl od většiny ostatních skladeb, které při prvním poslechu také nemusí úplně padnout do ucha, ale s každým dalším poslechem se důkladně zavrtávají pod kůži, se tady to vzrušení ne a ne dostavit.
Až s následující „Dying Breed“, kde se přidá i tradiční bojovný chorál, výhružný podtón a v refrénu dokonalá melodická skluzavka, začíná být jasné, že Accept jsou aktuálně v maximální pohodě a skvělé formě. Do klenotnice hitů Accept spolehlivě zařadí i dunivě hutnou a potemnělou „Fall Of The Empire“ s plíživým vokálem, mohutnými sbory, proplétajícími se se sólovým zpěvem, která skvěle deklaruje, jak Accept umí spojit neskutečné vzrušení s masivní těžkopádností. Dále rockovku „Wanna Be Free“ se silným refrénem a chytlavou melodií (a silnou příchutí z minulosti), ve které Tornillo svým charismatickým hlasem hladí až do refrénové erupce, u které si člověk podvědomě prostě musí začít podupávat. Chybět nemůže klasická skandovatelná šlapavka (typičtěji se Accept snad už představit nemohou) „From The Ashes We Rise“, či famózní hrátky s atmosférou v posmutněle dramatické „The Curse“. Jak již naznačeno, ne všechny Tornillovy linky mají potenciál posluchače strhnout, tuhle roli však na sto procent v každém kousku plní až neskutečně dokonalá symbióza živočišných kytar, které střílí své melodie, riffy a sóla s neskutečným entusiasmem. Wolf Hofmann pochopitelně dá vzpomenout i na svou zálibu v klasické hudbě, nebo+t do závěrečné „Final Journey“ implantoval kousek Griega „Morning Mood“.
Rozlišovat éru s Udem a bez Uda (dneska už by bylo přesnější říci před Markem a s Markem) je s „Blind Rage“ definitivně zbytečné.
Accept mají na kontě nejlepší album tohoto tisíciletí, které svojí kvalitou (dosahem asi ne, na to je přeci jen jiná doba) přelomovým albům kapely kouká na záda ze zanedbatelně malé vzdálenosti. Nenechte se zmást tím, že na první pohled se tahle deska tváří uvolněně, víc melodicky a leckdy až nenápadně. To impozantní zvířátko na obalu desky svým výrazem dokonale charakterizuje sílu, která z „Blind Rage“ sálá.
|
