Když jsem před lety viděla Kissin‘ Dynamite poprvé na Masters of Rock, bylo jejich zpěváku Hannesu Braunovi pouhých sedmnáct let, ale už tehdy se po pódiu pohyboval s grácií a naprostou profesionalitou. Jejich show a chytlavé melodie se mi dostaly pod kůži a tak jsem jen v očekávání sledovala jejich vývoj. Nakročeno měli dobře a to, že mají šanci stát se úspěšnou kapelou, je vidět na každé jejich následující desce. I oproti předešlé „Money, Sex And Power“, (kde už kluci zněli mnohem vyspěleji – také už přeci jen vyrostli z dětských střevíčků), urazili zase další obrovský kus cesty. „Money, Sex And Power“ odpovídala dokonale stádiu života, ve kterém se nacházeli. Mladí, draví a hladoví po posluchačích… O dva roky později už pánové servírují zcela dospělý materiál, který ale nepostrádá o nic méně té živosti, suverenity a vášně. A navíc se nám i kytaristi naučili hrát trochu lépe.
Nejen u kytaristů je ale znát progrese. Velmi příjemně zní i to, že nikdo nenutí zpěváka Hannese tahat výšky a tóniny, které jeho hlas už tolik neovládá, jako když byl ještě mladíček před mutací. Naopak jsou zde skladby psané pro střední polohu, ve které se jeho hlas ustálil, a kde vyzní mnohem lépe, než kdyby se pokoušel být druhým Sammetem.
Co se týče skladeb, „DNA“ je skvěle zvolený propagační hit a otvírák, chytlavý tak, že po pár posleších ho nedostanete z hlavy ani páčidlem. „VIP In Hell“ je pro Kissin Dynamite velice charakteristickou záležitostí – živočišná skladba plná energie, „Fireflies“ zas nečekaným překvapením, kdy se mladí Němci pouštějí do něčeho rozmanitějšího a komplexnějšího. „Deadly“ je jasná hitovka, možná druhá nejchytlavější hned po úvodce. Vedle ní by se mohla pak postavit do řady hned následující „God In You“, která ani na chvíli nenechá posluchače vydechnout. „Running Free“ opět nutí chtě nechtě k pohybu, ale v druhé polovině alba nakonec stejně přibrzdíme.
 „Legion Of The Legendary“ má sice „freedomcallovský“ začátek, ale ač možná i u těchto starších kolegů hledali Kissin Dynamite inspiraci, nakonec zní skladba naprosto jako jejich vlastní. Přesto bych ji snad jako jedinou považovala za slabší. Do cíle se pomalu blížíme s dalším překvapením v podobě „The Final Dance“. Jedná se o mnohem rockovější baladu, za jakou by se nemusela stydět žádná rocková hvězda osmdesátých let. „Ticket To Paradise“ je naprosto vhodným zavírákem a ticho, které po něm následuje, až mrazí. Člověk jako kdyby měl dojem, že tenhle svěží mladý nářez by neměl ještě končit.
Kissin‘ Dynamite se nikdy neohlíželi na to, co je moderní právě teď, naopak vycházeli z hudby, na které vyrostli a z klasických metalových kapel, což jejich vlastní hudba dokonale reflektuje. Kissin‘ Dynamite jdou přímočaře a syrově za svým a ač by se možná zdálo, že v posledních letech je klasičtěji znějící metal na ústupu před všemi těmi moderními styly, mladí Němci tvrdohlavě kopou za starou ligu a možná ještě díky nim se heavy/hair metalová scéna jednou zase dostane do popředí. Našim nejbližším západním sousedům vždycky ta jejich přímost spojená s razancí (ale i melodičností) šla od ruky a vzhledem k tomu, jak se k žezlu opět vrací spousta nejen německých „klasiků“, zdá se býti budoucnot těchto žánrů poměrně uspokojivá. A co se týče Kissin‘ Dynamite jako takových? O ty strach mít vůbec nemusím.
|
