Už víc než pětatřicet let (jasně, byla tam i nějaká výluka) táhne basák Yves Campion svoje Nightmare. Vloni jej opustili dlouholetí parťáci bratři Amoreové, kteří byli součástí každé z desek po znovusjednocení kapely na konci minulého století. A je pochopitelné, že jakákoliv náhrada (vždyť hlas Jo Amorea byl šestnáct let poznávacím znamením Nightmare) musela přinést změnu. Ale asi jen málokdo mohl tušit, že se protnou cesty Nightmare a zpěvačky Maggy (či Magali, chcete-li) Luyten. Ta jako největší štych ve své metalografii počítá nejspíš účast na projektu Uliho Kusche Beautiful Sin, se kterým před deseti lety natočila jeho jediné album. Ne, že by se v následujících letech úplně vytratila ze scény (mimo jiné již koketovala i s Nightmare), ale žádné z jejích působišť, kde hrála hlavní roli, nezaznamenalo zvlášť výrazný ohlas.
Desáté album Nightmare „Dead Sun“ s tímhle konstatováním nejspíš zatřese. Zejména s ohledem na to, že výsledek spolupráce, který Nightmare předkládají, totiž nevyzní úplně jednoznačně. Alespoň z pohledu tradic Noční můry. Přitom se jednoznačných pozitiv, která člověka nemilosrdně chytnou za uši, na desce pár najde. V první řadě je Maggy Luyten doslova hladová. Jako by veškerou nastřádanou energii, kterou průběžně upouštěla u Epysode, Beyond The Bridge, Virus IV, či Frameshift, vrhla na tohle album (tomuto pocitu pak vévodí zejména první polovina alba, obzvlášť pak úvodní neurvalá, až thrashem vonící „Infected“). V druhé řadě kapele svědčí fakt (a to je vlastně již dlouhá léta nezměněno), že principál Yves (ostatně se ho to bezprostředně týká) má zjevně rád, když rytmika Nightmare je sytá, důrazná a nepřeslechnutelná a nutno uznat, že v novicovi u bicích Olivieru Casulovi k tomu našel ideálního společníka. Technicky vyzrálí jsou pochopitelně i oba kytaristé, díky čemuž je „Dead Sun“ hodně přitažlivou záležitostí pro ty, kteří rádi sledují instrumentální detaily, i pro ty, kteří preferují silný zvuk, schopný posluchače vyrazit z kecek.
I přes to se nemůžu počítat k těm, kteří bez váhání odkývnou, že spojení Nightmare s Maggy stoprocentně klaplo. Může za to již zmíněný fakt, že Nightmare změnili tvář. Jako by spojení agresivního pojetí Maggyina zpěvu a hrubého soundu vytlačilo z tvorby Nightmare lehkost. Nightmare sice nikdy nebyli kdovíjak obratní surfaři na melodických vlnách, jejich míchanice heavy a power metalu bývala vždycky spíš houževnatá než skočná, na „Dead Sun“ zpočátku dominuje jakási uštěkanost a našlápnutá neurvalost bez nějakého nápaditého drápu, který v hlavě zanechal i jiný pocit, než ten, že Nightmare jsou totálně natlakovaní energií. I proto je o něco funkčnější druhá polovina alba, odstartovaná titulní skladbou, ze které (kromě atmosférického intra) vykoukne i melodičnost, následující uvolněná „Seeds Of Agony“ s atmosférou čaruje ještě důkladněji (jako by se dětským sborem připomínal Krleš se svou „Ekokalypsou“) a tvoří s následnou Inner Sanctum, nejprve postavené na agresivně ubzučené kytaře a vrcholící v poklidné pasáži, ve které Maggy zní velmi přitažlivě, vrchol alba. Tohle je ten vzorec, ve kterém nově navázané spojení má s ohledem na historický kořen kapely nejvíc šancí k životu.
Nightmare na konci osmdesátých et minulého století začínali jako punk rocková kapela. V porovnání s přerodem do heavíkovna v osmdesátkách není současná změna samozřejmě zdaleka tak radikální, nicméně je to od té doby poprvé, kdy se otřásla podstata kapely. A „Dead Sun“, nedalo přímou odpověď na otázku, co je od Campionova spolku vlastně možné očekávat. Jako by si tím sami Nightmare nebyli úplně jistí.
|
