Ten pocit, když si ve svém bytě můžete navodit velkolepou, zlověstnou a opulentní atmosféru. Když se v mysli během pár sekund přenesete z běžně plynoucího života do fantaskních světů, plných spektakulárních představ, jejichž hranice si určujete jenom vy sami. Takový zázrak je kdykoli možný, máte-li k dispozici adekvátní hudbu, jako např. novinku „Embers Of A Dying World“ finských Mors Principium Est. Pak už stačí málo, totiž zatemnit místnost, stisknout tlačítko „play“ a hlasitost ohulit pořádně vysoko.
Můžete učinit i další náladu stimulující prvky, jako je zapálení desítek nejrůzněji rozmístěných svící či zvětšení naprosto parádního motivu desky přes celý monitor, nebo ještě lépe metrovou obrazovku, každopádně pokud se řadíte mezi fanoušky symfonického a na tvorbu ohromující epiky poctivě dbajícího melo-deathu, strádat nebudete v žádném případě. Novinka Finů patří mezi to nejlepší, co může daný subžánr nabídnout, včetně dokonalé zvukové produkce, která nenechá při správné hlasitosti a kvalitních reprácích v nezměněné poloze ani to nejzapadlejší smítko prachu. Jakmile hloubková rezonance tónů elektronicky-soundtrackového intra „Genesis“ rozvibruje vaší sluchovou (srdeční, duševní…) soustavu, stanete se aktivními a hlavně spokojenými účastníky svůdné hudební jízdy, s metalově adrenalinovou akcelerací, mnoha barvitými zákoutími a řadou zábavně propracovaných vychytávek.
V navazující položce „Reclaim The Sun“ např. zaujmou téměř powermetalové vyhrávky, které brzy doprovodí dynamické sloky se štiplavými frázemi stylově přesného vokalisty Ville Viljanena, ostře sekané přechody a samozřejmě všudypřítomné orchestrální nápory. Flák „Masquerade“ vloží do hry velmi sjízdné riffy nebo melodické sólo s tklivě skuhrající kytarou, skladba „Death Is The Beginning“ pak dosvědčí, že Finům jdou stejně dobře od ruky také vláčné a jemně náladotvorné tóny, které – i díky přispění hostující pěvkyně Christiny Marie – vykreslí nejpůsobivější hudební obraz díla. V songu „In Torment“ chytne funkční kolaborace černobílých klapek s kytarovými stupnicemi a po chytlavém intermezzu „Agnus Dei“ se do uší s nejdravějším apetitem zakousne thrashově ozubená palba „The Colours Of The Cosmos“ (technickou stavbou riffů mimochodem připomínající výtečný flák „Hostage To Heaven“ Sorychtových Grip Inc.).
Lehce odvrácenou tvář nahrávky tvoří kompozice, jejichž počáteční zápřah postupně zpomalí v celkem obyčejné hudební cupitání („Into The Dark“, „Apprentice Of Death“), a kvůli kterým není možné hodnocení vyšponovat ještě výš, nicméně jsou v menšině a neznamenají žádný zásadní důvod pro ignoraci této desky, jíž lze již na počátku roku směle zařadit mezi nejpovedenější melo-deathové příspěvky celé sezóny.
|
