Vydání debutového alba spolku The Unity zaměřovaly zraky mnoha jedinců, a to z jednoho prostého důvodu. V sestavě totiž figuruje dvojice muzikantů z Gamma Ray, konkrétně kytarista Henjo Richter a bicmen Michael Ehré, který stál u zrodu projektu, a zároveň do něj přivedl bývalé spoluhráče z dnes již neexistující kapely Love.Might.Kill. Bylo by ovšem mylné předpokládat, že se zde střetneme s hudební nadílkou typickou pro partu Kaie Hansena, v případě The Unity se přesouváme na prostorné hardrockové území, s občasným vstupem do stylů AOR a melodický heavy metal. Úplně nejdůležitější je ale skutečnost, že jde o hudbu povedenou, při jejíž tvorbě autorům nescházela nápaditost, kterou malinko postrádali při vymýšlení názvu kapely, protože přiznejme si, jméno The Unity, které navíc nese i samotná nahrávka, je tuctové až běda.
Určitá neosobitost je vlastně patrná i v některých skladbách, kdy je těžké nevzpomenout si na spolky jako Van Halen nebo Whitesnake, nicméně sami hudebníci uvádějí, že byli podobnými legendami významně inspirováni a album „The Unity“ lze tedy brát jako poctu nejen ikonám žánru, ale i období, ve kterém vznikaly jeho nejslavnější počiny. Pocitové reminiscence jdou z dominantní části na vrub zpěváka Jana Manentiho, jehož hlasové zabarvení evokuje hvězdy jako Sammy Hagar nebo David Coverdale a je to právě on, který dodává debutu Němců prvotřídní kvalitu a snad až aristokratickou honosnost. Nebylo by to ovšem možné bez dostatečné instrumentální podpory, jež se nese ve znamení funkční jednoduchosti a ve spojení s Janovým projevem vytváří silné a v každém okamžiku příjemně poslechové skladby.
Mísí se v nich svižná i střední tempa, uvolněné i ostřejší riffy, klidné pasáže i vzletné momenty, nejvíce spjaté právě s vokálními linkami, jejichž malby nejednou vykouzlí krásný a prvoplánově chytlavý obraz. Týká se to kupříkladu hitových refrénů písní „No More Lies“, „Firesign“, „Close To Crazy“ a „Never Forget“, ale i zdánlivých drobností, která však pro dané kompozice znamenají povznášející nástavbu (melodické vyhrávky v „Edens Fall“ nebo vkusně zakomponované popěvky v položkách „God Of Temptation“ a „The Wishing Well“). Všechny zmíněné skladby zároveň zdobí dynamika a rytmický tah, jakmile tyto prvky ustoupí, rázem mírně upadne i zábavový level písní (klasickým hard rockem načichlý kus „Redeemer“ či zřejmě nejmetalovější příspěvek „Killer Instinct“). Největším kladem studiové prvotiny Němců je totiž pohoda a lehkost hudebního obsahu, který jakoby tvořil velmi příjemný pocitový soundtrack k nadcházejícím letním dnům. A to mně osobně k dobré náladě úplně stačí.
|
