Hoří-li vaše srdce pro syrovější a folkem příliš neobtěžkanou formu pohanského black metalu a jsou-li vaše přesvědčení o tomto žánru taková, že je již vyčerpaný a dvacet let se skládá to samé dokola, potom se vyplatí sáhnout po finských Havukruunu a nadchnout se jejich absolutně snovou (nepodlézavou) tvorbou. Finsko nabízí nesčetně mnoho metalových smeček, a tak je docela obtížné mezi nimi vybrat ty, které nespadají do průměru. Přebal druhého alba těchto Finů může sice rozporuplné pocity spojené s oposlouchaným pohanským černým kovem vzbuzovat, po obsahové stránce je tomu ale jinak. Netvrdím, že Havukruunu přinášejí něco zcela nového, přirozeně i oni čerpají od otců žánru (převládá vliv Bathory či Moonsorrow a na své si přijdou i příznivci kultu Windir nebo starých Vintersorg), ale nesnaží se je napodobovat a duše a srdce do díla vkládají svá vlastní.
Havukruunu („koruna z jehličí“) se na scéně objevili někdy kolem roku 2013 a principálem kapely je multiinstrumentalista a vokalista Stefan Sorghammer. Po několika demáčích a jednom EP byl před dvěma lety vydán pozitivně přijatý debut „Havulinnaan“, avšak jeho aktuální nástupce je ještě silnější (hlavně ve vokálech), což svědčí o chuti těchto chlapíků na sobě makat, vyvíjet se a zlepšovat se. Finským textům nerodilí mluvčí zřejmě neporozumí, což ale vůbec nevadí, protože tito Finové z Hausjärvi umějí vytvořit neuvěřitelně silnou atmosféru, které by byl hřích se plně neoddat a se zavřenýma očima nerozvíjet svou vlastní fantazii (věnování pozornosti textům by mohlo tento krásný proces narušit).
Podobně jako se vyvíjí Havukruunu, tak s každou skladbou na „Kelle surut soi“ stoupá laťka o něco výše. Nejsilnější skladby figurují v druhé polovině alba, které v eponymním finále – jež je výsledkem všech ostatních položek – vyvrcholí. To ale neznamená, že by první polovina tracklistu zaostávala (každá skladba by klidně mohla být použita jako poutavý singl), jenom tu není vše vystříleno a skutečné trumfy se nechávají na později. Každá skladba se honosí citem a vášní pro pohanskou melodiku, bouřlivými blast beaty a skvostnou prací na činelech, vzrušivě uhánějícím masivním riffováním, poletujícími heavymetalovými sóly a výraznými hrubými vokály, které pevně spoutají a nepustí.
Obrovskou výsadou desky jsou četné vikinské sborové zpěvy, které se rozléhají do nejzazších temných zákoutí a které vytváří neuvěřitelně uvěřitelnou atmosféru, v jejímž sevření – společně s občasnou romantickou vycházkou za zvuků přírody a něžného brnkání na akustickou kytaru – se dosahuje pravého pohanského blackgasmu.
Pomyslným předělem mezi přepychem a totální vznešeností je skladba „Myrskynkutsuja“, jež představuje útěk z reality (pokud se tak dosud nestalo). Most mezi tímto skvostem a závěrečnou eponymní hymnou, postavený na poctivě proriffovaných sloupcích a ověnčený mimo jiné košatými vikinskými chorály, tvoří skladba „Verikuu“, která vede do poslední síně, nacházející se někde na pobřeží, poněvadž se do ní vstupuje za souhry půvabné ozvěnových akustických tónů a malebných zvuků vln a mořského ptactva. Posmutnělé finální sborové zpěvy rvou svou upřímností srdce a jsou třešničkou na osmipatrovém dortu, na němž se rychle vytváří závislost.
Troufám si odhadovat, že se pro některé „Kelle surut soi“ stane jednou z nejlepších nahrávek tohoto roku. Pro milovníky melodického pohanského black metalu s neanglickými texty vznikla deska bez jediného slabého místa a s neustálým dějem, na kterou se dlouho čekalo.
|
