Nejprve trochu té faktografie, protože jméno Audrey Horne bude našinci spíše evokovat kultovní seriál Twin Peaks, kde postava s tímto jménem tvoří jednu z hlavních rolí. V tomto případě se ale nevrhneme do rozboru charakteru postav tohoto zajisté skvělého díla režiséra Davida Lynche, ale zamíříme do Skandinávie, konkrétně do Norska, protože jméno Audrey Horne, kterou stvořila herečka Sherilyn Fenn (mimochodem někdejší manželka Johnnyho Deppa), si do svého názvu vetkla i pětice z norského Bergenu. Ta se na scéně pohybuje už patnáct let a za dobu své existence se postupně během šesti alb vyvíjela od Seattlem devadesátých let ovlivněného post-grunge až k současnému vyznění, které stále více připomíná retro osmdesátých let.
Kořeny této kapely leží ale úplně někde jinde. Když se totiž podíváme na členy, které jsou nebo byli součástí této kapely, narazíme na jména, která mají sílu spíše v extrémně blackmetalovém ranku. Audrey Horne totiž vznikli jako boční projekt členů Enslaved Arveho Isdala (tady si říká Ice Dale) a Herbranda Larsena, Thomase Tofthagena ze Sagh a kultovního basisty Kinga ov Hell, kdysi velmi důležitého člena satanášů Gorgoroth. Pravděpodobně vlivem zpěváka Toschieho ale vznikl koktejl, který s tím nejtemnějším metalem nemá společného zhola nic a spíše se opírá o kořeny rockové a metalové hudby. Vliv Seattlu už postupem času zmizel (nejpozději na desce „Youngblood“ z roku 2013) a dnes už můžeme Audrey Horne považovat za klasicky hardrockovou partu, která si ráda odskočí do vod heavy metalu. Novinka „Blackout“ je tak dalším krůčkem právě k onomu co nejklasičtějšímu znění. A nutno na tomto místě dodat, že to tentokrát Audrey Horne dělají mnohem zručněji než na minulé „Pure Heavy“, která se nakonec stala největším propadákem jejich kariéry.
Když totiž „Blackout“ posloucháte, vracíte se zpět do osmdesátých let. A to tak mocně, že máte nutkání stále si pročítat informace o albu, zda se skutečně nejedná o podstrčenou nahrávku z konce zmíněné desetiletky. Ne, zvuk si nakonec kapela ohlídala, nezní nijak zatuchle a zastarale, ovšem nápady, postupy a feeling skutečně pevně podržela někde kolem roku 1987 či 1988. Je to dobře nebo špatně? To je totiž otázka… Fanoušci, kteří měli rádi starou tvář Audrey Horne, kde přece jen sem tam vykoukla její alternativnější podoba, budou asi zklamáni. Ovšem ti, co už na jejich hru přistoupili na předchozích deskách, mohou natěšeně zmáčknout play, protože svou hru na tu nejčistší hardrockovou klasiku zde Audrey Horne hrají asi nejlépe jak mohou a sami umí.
„Blackout“ má totiž energii i výborné melodické nápady (které jsou místy s původností hodně na štíru) a když hned na úvod rozehraje kytarový tandem Ice Dale – Thomas Tofthagen gejzír melodických nápadů v jinak docela těžkotonážní „This Is War“, je slyšet, že k této desce se přistupovalo zodpovědně. Kapela jako kdyby si promýšlela každý krok dopředu a především díky tomu se jim podařilo nahrát velmi slušné stadionové hitovky „Audrevolution“, titulní „Blackout“ nebo „California“, které už nepokrytě koketují s pop metalem.
Ony silné refrény, které obsahují zmíněné věci (ponejvíce) ale i další skladby jako úderné „Midnight Man“, „Naysayer“ či závěrečná „Rosa Alley“ (zde jsou ve sloce slyšet i silně rezonující názvuky AOR), jsou dnes velmi silnou zbraní této kapely. Vlastně by se dokonce dalo říct, že bez jejich síly by člověk poslouchal jen solidně odehrané, ale nijak zvlášť nápadité (po stránce aranžerské) osmdesátkové retro. Jenže onen melodický tlak, který kapela v refrénech vytváří, je skoro až podmanivý.
Nejedná se samozřejmě o žádnou převratnou nahrávku a dost dobře možná ani o nejlepší desku samotných Audrey Horne, ovšem “Blackout“ je i tak docela dost slušná nahrávka. Právě ona vytvořená energie a řada dobrých melodických nápadů z ní dělají album, které se hodně dobře poslouchá. Jako kdyby si kapela chtěla zpět uzmout body, které ztratila s předchozím albem, které bylo přece jen na jejich poměry docela sterilní. To ale u „Blackout“ nehrozí.
|
