 |
V případě debutového alba bratislavských Castaway plynule navážu tam, kde jsem skončil v hodnocení jejich promo materiálu a úvodem bych si formou dotazníkových odpovědí dovolil zodpovědět několik naznačených otázek z minula. Za prvé – jsou Castaway skutečně tak vážnou konkurencí pro Savatage? Za druhé - dokáží Castaway udržet nastavenou laťku? Za třetí – budu mít s „Over The Drowning Water“ jasno v otázce nejlepšího alba letošního roku? A tady jsou mé jednoznačné odpovědi: Ano i ne, ano i ne, uvidíme.
Aby bylo jasno, z „Over The Drowning Water“ jsem nadšen. Naprosto. Castaway se stali konkurencí nejen pro Savatage, které jsem v předcházející recenzi označil jako největší zdroj hudebních postupů Castaway. Trosečníci totiž zabrousili do (mnou) naprosto nečekaných vod a suverénním způsobem zvládají sladkobolné písničkářské vyprávění, přemýšlivé progresivní pasáže, drsný úděl životních pesimistů, hrubé polohy vzteklých výtržníků i povznášející vokální hrátky s nádechem symfonie. S uzarděním přiznávám, že jsem trpěl lehkou obavou, zda Castaway dokáží navázat na našlapané promo. A kluci laťku neudrželi, kluci jí vytlačili o hodný kus nahoru. Na „Over The Drowning Water“ se odehrává fascinující představení, které s každým dalším poslechem košatí a rozvíjí se do netušených rozměrů.
„Over The Drowning Water“ rozhodně není album k nedělnímu odpolednímu podřimování. Na první dojem působí složitě, ale záhy zjistíte, že progresivní uličky plné tajemných zákoutí vás vždycky, dřív nebo později, zavedou na melodický tobogán epického powermetalu, na kterém naberete sílu, rozbouříte city a … šup zpátky do okouzlující potemnělé atmosféry. Po prvním poslechu jsem přemýšlel, kam se z tvorby Castaway vytratila jemná poetičnost, která mě tak oslovila na promo materiálu. Byla to úvodní skladba alba, jež mi ubrala kyslík a zacpala uši. Těžko při prvním albu hovořit o typickém rukopisu, ale pokud bych měl vybrat nejodlišnější skladbu ze všech, byla by to právě „The Wanting Seed“. Agresivní, nekompromisní, rozzuřená, nátlakově uřvaná záležitost bez náznaku smilování. Castaway vycenili pořádně nabroušené zuby a představili jednu z naprosto neočekávaných a přitom dokonale zmáknutých poloh. Jak čas běží, z cédéčka pomalu, ale jistě odlétávají špony z vytrvalého kroužení v přehrávači a uši mi odlehly, musím uznat, že Castaway lépe vybrat nemohli. Po takovéhle pecce přímo mezi světla jsou totiž smyslnost, krása a nezkrotitelné emoce zbytku materiálu daleko intenzivnější. Podobně vzteklá nálada (i když výrazně zjemněná melodickou pasáží) jako v úvodu na mě dýchla z „This Integration“, kde dojde i na uštěkaný vokál a zadumané kytarové kouzlení.
Je nádhera, když vám ušima proběhne skladba, u které konstatujete, že jde o nejobyčejnější počin na albu (svědčí to jen a pouze o síle ostatních výtvorů) a ona je to přitom dějem nabitá jízda. Nejdelší skladba na albu, do které Castaway zamíchají prakticky všechny výše zmíněné polohy, počínaje vzteklou divočinou a konče citovou bouří. Co je v jiných skladbách servírované XXL naběračkou, je tady přesně odměřené a dávkované tak, aby z toho vylezl stoprocentní ochutnávkový koktejl. Castaway nemusí vydávat svoje „best of“, Castaway mají „Wish You Could Save Me“.
O „Sanity Embraces“ a „A Different Place“ jsem se dostatečně rozpovídal už minule. Tak jen dodám, že při prvním „ucpaném“ poslechu pro mě tahle dvojka znamenala záchrannou jistotu. Skvělé skladby, oproti demu ještě do dokonalosti vyšperkované zvýrazněním klávesových motivů, jemným nádechem dívčího vokálu a zvýrazněním proplétajících se vokálních linek.
To nejlepší nakonec (a že nám toho ještě zbývá…). Emocionální bourací kladivo, nemilosrdně se rýpající ve všech životních jizvách, připomínající všechny křivdy a nekonečné strasti. Deprese, beznaděj, samota, zoufalství a bolest. Maximálně prožité a procítěné. Vystupňované okouzlujícím způsobem. Citový trosečník „Castaway“ s naléhavým úvodem, podmalovaný jemným klavírním motivem, gradující v klenutém mostu s vypjatým zpěvem a drsnou kytarovou vazbou, přelitý do kvapíkového kalupu a znovu piánko a rozbouřená symfonie. Na kontrastu nabroušených a akustických kytar postavená „Good-bye To All That“, s ostrým vokálem (tady už to nevydržím, slyším Zacka Stevense a jeho broušené vokální kreace v „Symmetry“) famózního pěvce Maya Petranina. Poslední dva kroky k dokonalosti jsou i poslední dva kousky na albu. „Letters In The Sand“, rozhoupaná schizofrenní debata v duchu šíleností Stephena Kinga a jeho rozpolcenosti, skvěle odzpívaná všemi, kteří se v Castaway projdou kolem mikrofonu s nej… -melodičtějším, -vypjatějším, -bolestnějším, -chytlavějším okamžikem alba. Chybí mi slova, zamačkávám slzu a jsem na kolenou. Přeju si, aby už byl konec. Přeju si, aby to nikdy neskončilo. Závěrečná balada, místo, aby mne, truchlícího, aspoň postavila na nohy, znamená poslední vlnu v téhle citové a pocitové záplavě. Zvláštně postavená skladba, která bez toho, aby změnila náladu, tempo či nasazení, zní nesmírně barevně a smutně („nechci nic skrývat, nechci utíkat z toho, co cítím, jsem svobodný a sám se zlomenými křídly v otevřené kleci, slyším někoho říkat, že není lásky bez bolesti, ale může mi někdo vysvětlit, proč je bolest i tam, kde není láska…“). A zase ty krvácející akustické kytary a zjizveně laskavý vypravěčův hlas.
Nemám odvahu Castaway s někým srovnávat. Castaway jsou svoji. Jasně, že mi z „Over The Drowning Water“ nejintenzivněji vykoukli Savatage. Doplňte si (podle návodu klávesáka Andreje) Threshold, Nevermore, Evergrey, …a vlastně kohokoliv, kdo dokáže napsat muziku, která vás chytne za srdce. Castaway jsou totiž o intenzivních a upřímných pocitech. A to se cení. Takže album roku? Uvidíme, je teprve listopad. Ale Castaway jsou minimálně pekelně žhavý kandidát.
Po Castaway potopa. Zklidním rozjitřenou dušičku a vydám se znovu roztočit v přehrávači „Over The Drowning Water“. Cestou můžu dumat, kolik dneska nasypat bodíků. Objektivně vzato, nahrnu-li na hromadu a srovnám všechno, čemu jsem letos dal aspoň osmičku, zůstanu stát lehce pod vrcholem. Ale konkurenci tvoří ostřílení matadoři, kterým se neodpouští ani drobnosti. Subjektivně vzato, z téhle hromady jsou Castaway na začátku cesty a na své prvotině si se mnou pohráli s nadhledem zkušeného borce. Mám-li vybrat někoho, kdo si zaslouží desítku, jsou to právě Castaway.
|
Velmi zajímavý počin doputoval od našich bývalých spojenců. Po výborných JANESESSION tu mám další Slovenskou partu, která mě naprosto přesvědčila o tom, jak silná je momentálně tamní heavy/progresivní scéna. A to jsem chalanům popravdě moc nevěřil. První poslech bych shrnul do jedné věty – Slušně odvedená rutina. Jenomže správný recenzent se musí nahrávkou prokousat úplně skrz, takže jsem se pustil do plné analýzy a postupně začal objevovat všechny ty vzácnosti, co nahrávka skrývá. A že jich není málo... Neřekl bych, že síla desky „Over The Downing Water“ spočívá ve skladbách samotných, ale v určitých momentech, které si každý posluchač musí najít sám. Příkladem budiž pod kůži lezoucí refrén „This – Integration“ nebo krásně baladická vsuvka ve „Wish You Could Save Me“. Jako komplet to tedy funguje spíše jako sbírka výborných a v metalu dospělých nápadů (které naše heavy a speed kapely jaksi postrádají), které jsou doplněny těmi průměrnými. Celou skladbu si hned tak nevybavíte, spíše určité úseky.
