Kapitola 3.
Od Vánoc k ďáblu, od ďábla k Beethovenovi
Kdo že byl historicky první rocker? Trans-Siberian Orchestra na svém třetím albu, na kterém poprvé nesáhli po vánoční tématice, přinášejí jednoznačný důkaz, že prvními průkopníky rocku a metalu byli pánové Ludwig van Beethoven a Wolfgang Amadeus Mozart. Dobrá, připouštím, že by to mohlo být i naopak. Totiž, že fascinace pánů O´Neilla, Kinkela a Olivy tvorbou svých starších kolegů byla natolik silná, že v sobě (znovu) lehce potlačili kovové sklony a skloubili klasiku s metalem naprosto ohromujícím způsobem. Nejen, že všem příznivcům tvrdšího žánru dali tím nejpřirozenějším způsobem ochutnat hudbu starých mistrů, ale zároveň stvořili nejsilnější album v historii Trans-Sibiřského orchestru.
Už samotné téma alba, tedy poslední Beethovenova noc, napovídá, že půjde o hodně dramatickou záležitost. Nelamte si hlavu s faktografií, suchopárná data by spolehlivě setřela kouzlo příběhu. Stejně tak ponechám hnidopichům na zkoumání otázku, proč do poslední noci páně Beethovena jsou použity střípky (no spíš, střepy) od pana Mozarta (i když ten by se ještě dal, díky Beethovenovým vzpomínkám, pochopit) a proč dojde i na Rimského-Korsakova. Básnická licence je básnická licence, účel světí prostředky a je-li výsledkem dokonalá muzikálopera, stojí za to lehce přimhouřit víčko.
Vídeň, 26.března 1827. Venku zuří největší bouře v dějinách města. Ludwig van Beethoven právě dokončuje svoje největší dílo, „Desátou Symfonii“, když ho navštíví Smrt (či snad Osud, chcete-li) se svým synem a oznámí mu, že právě tahle noc je pro něj ta poslední. Úderem půlnoci se u Beethovena zastaví sám Mefistofeles a začne smlouvat. Právě „Desátá symfonie“ je to, co by si Ďábel rád výměnou za hříšnou skladatelovu duši odnesl. Nabídka střídá nabídku a Ďábel systematicky hledá skulinku, na které by mohl Ludwiga nachytat. A tak začíná hra plná lží a úskoků, do které se musí vložit i samotná Smrt. Mistr totiž podepsal…
Savatage se znovu probudili v Sarajevu a znovu na sebe vzali muzikálovou podobu. Tenhle spolek svoje kořeny (naštěstí!) prostě nezapře a jak je vidět, na symfonickém základu z poloviny devadesátých let minulého století se dá smysluplně budovat stále dál. Album lze pomyslně rozdělit na dvě části, instrumentální a vokální. Instrumentální je postavená – pochopitelně - na koktejlu klasických motivů, brilantně vyvedených kompletní savapartou a překvapí snad jen tím, jak přirozeně lze do sebe namontovat útržky nesmrtelných partů. Vokální těží znovu ze skvělých muzikálových vokalistů a hemžení figurek tohoto příběhu dosahuje díky svým interpretům dokonalé teatrálnosti a přesvědčivosti. A co víc, v „The Dark“ tentokrát dojde konečně sólově i na (do této doby pouze) sboristu Zacka Stevense. Lze si přát víc?
Příběh je natolik soudržný, že neztrácí po celou dobu atmosféru a je obtížné z celého konceptu vytrhnout momenty, které vyčnívají. Mám-li vybrat nejpovedenější kousky, logicky sáhnu (jako obvykle) po nejdramatičtějších momentech příběhu. Tedy k situaci předcházející podpisu smlouvy. „Mephistopheles Return“ s tradičním savatageovským chorálově vokálním proplétáním a pitvořivá „Misery“, s dokonale jedovatým vokálem Mefistofela. Mimochodem, zapomněl jsem zdůraznit podstatnou maličkost, hlas slizkému Ďáblovi propůjčil – kdo jiný – než sám Jon Oliva. A tím bych vlastně mohl skončit, neb tímto je řečeno vše podstatné a chválit dále netřeba. Tak jen vyzdvihnu tradiční skočný chorálový vír ve „Fate“, uřvanou „Mephistopheles“ s jemným piánem a rockově instrumentální „Osudovou“ v „Requiem/Fifth“. Síla alba se opírá hlavně o kompaktnost a gradaci příběhu, naprostou symbiózu klasiky a metalu, dotažení symfoničnosti do absolutna a o bourání zažitých hudebních představ.
Dovolím si k hodnocení téhle desky parafrázovat poslední slova, jež dle autora příběhu uslyšel Beethoven na tomto světě. „Believe me, Ludwig, you have done well.“ Věřte mi, Jone, Paule, Roberte a všichni zúčastnění, udělali jste to skvěle. Líp to asi ani nešlo. Tak dík.
|
