Těžko se mi hodnotí album „Slave To The Grind“. Není to ani otročina, ani dřina, jak by snad název mohl naznačovat, ale přece jen je problém poskládat slova tak, abych se vyhnul neustálému opakování pojmů dokonalost, excelentní, nedostižné, atd., atd. ,… . Tak jak mě tohle album uchvátilo před šestnácti lety, tak jsem při jeho poslechu unešený ještě dnes a považuji jej za jeden z nejvýznamnějších počinů roku 1991 (a nebýt procházky po jistých newyorských ulicích s jistou floridskou bandou, použil bych hodnocení absolutní).
Pro pochopení konečného výsledku není od věci opět připomenout dobové a personální reálie. V MTV i v rádiích se ještě stále prohání glam rockové kapely, peroxidové kudrlinky jsou ještě stále důležitou součástí hudby, ještě stále se vyplatí vydávat singly (čehož v souvislosti s albem „Slave To The Grind“ Skid Row bohatě využijí). Skid Row se vrátili z turné s Bon Jovi. Počítání ztrát a nálezů z tohohle zájezdu bylo pro kapelu asi hodně rozporuplné. Na jedné straně napráskané koncertní sály a tím pádem možnost představit se velkému počtu lidí. Na druhé straně pokladna, hrůzně se podobající našemu národnímu rozpočtu. Na místo loupeživých vládních rytířů jí však dle zlých jazyků zásluhou „dobře“ sepsané smlouvy vybral ten, kterému mnozí připisovali zásluhy za stoupající hvězdu Skid Row, věrný přítel Jon. (Těžko říct, jak to vlastně tenkrát bylo, když po pár letech část nahrávání alba „Thickskin“ probíhala v soukromém studiu Jona Bon Joviho…)
Ať už to byl vztek na Jona, či na kohokoliv jiného, ať už to byly hodiny strávené ve zkušebně či na koncertních pódiích, ať už to byl čuch na hity a nebo kašlání na komerci, které se do vyznění „Slave To The Grind“ promítly, všechny tyhle ingredience a tlaky dokázaly Skid Row vybrousit do diamantové formy. Oproti debutu jsou Skid Row vyzrálejší, přímočařejší a vyhranější a ještě stále jsou nasáklí mladickou nerozvážností bez zábran, drzou schopností postavit si vlastní hlavu a chutí sáhnout si na každou rozpálenou plotýnku. Celá parta, která se nahrávání alba zúčastnila, ze sebe dokázala vymačkat naprosté maximum. A to po skladatelské i interpretační stránce. Přes úctu ke zbytku kapely (a hlavně ke strunovým soubojům základního stavebního kamene kapely, kytaristů Davea Saba a Scottiho Hilla) si dovolím vyzdvihnout zpěváka Sebastiana Bacha, který si za výkon na „Slave To The Grind“ zaslouží dostat metál vrchní řezníka. Seká, zabíjí, masakruje, porcuje a to všechno s láskou a plným sudem emocí.
U „Slave To The Grind“ nelze vytáhnout na světlo nejlepší hitovky. Tohle dílo je od sklepa na půdu narvané ohromující silou, která nepovolí ani u jediné skladby. A pěkně pohromadě nabírá ještě vyšší obrátky. Přesto si, stejně jako minule, dovolím zmínit baladové záležitosti. Dobrá čtvrtina alba se odehrává v „houpavějších“ rytmech. I přesto, že ve výrazu Skid Row lze poměrně snadno vystopovat základy vycházející z glam metalu, jsou jejich balady učebnicovým příkladem toho, že zaútočit na srdeční sval i slzavá jezera lze bez podbízivých sladkobolístek či uplakaných cajdáčků. A někdy ten nekompromisní a čistý řez pekelně naostřenou pilou (jako v případě Skid Row) je působivější, než rozhnípávání tupou kudličkou. Z pomalé trojky nedám dopustit na jediný tón, nicméně vřele doporučuji závěrečnou „Wasted Time“, mimořádnou záležitost, jednu z nejdokonalejších skladeb, co si mé slechy kdy vyslechly. Veškerou chválu, uvedenou v tomto článku, v případě „Wasted Time“ s klidem vynásobte deseti. A ani to nedokáže vyjádřit mrazení, které mi při jejím poslechu dodnes běhá po zádech. A aby bylo učiněno zadost (v tomto případě velice příjemné) povinnosti, nadstandardní zádomráz se mnou lomcuje i při skladbách „Monkey Business“, titulní „Slave To The Grind“ a punkově zdivočelé „Riot Act“.
Jednu výtku si k albu „Slave To The Grind“ přece jen neodpustím. Snad vinou cenzora byla z některých verzí alba (nepodařilo se mi zjistit, která vydání a proč tímto nedostatkem trpí) vypuštěna další zabijácká hymna „Get The Fuck Out“ (jinde zase chybí „Beggars Day“). Šťastným majitelům plné verze lze jen blahopřát, ti ostatní holt budou muset žít s vědomím, že občas i na originálním perlovému náhrdelníku přece jen jedna perlička může scházet.
Ať už s „Get The Fuck Out“ či bez, je „Slave To The Grind“ dokonalé, excelentní a nedostižné.
|
