V žádném případě se necítím jako zanícený fanoušek punkrocku, či snad nedejbože, jako vyslovený odborník na tento styl. Nijak zásadně mě nebere ani horrorová filmografie. Tak mi, sakra, vysvětlete, co asi tak můžu dělat s druhým albem havlíčkobrodských Phantoms On Fire, jehož náplň i image se právě v téhle oblasti pohybuje. Věřte, nevěřte, ač základní předpoklady tomu moc možností nedávají, u alba „Hangsman´s Bride“ se dobře bavím.
Může za to strhující, chytlavá a nevázaná energie, kterou kluci dokázali na svůj kotouček nabouchat s takovou intenzitou, že je vlastně naprosto přirozené nechat se unést vírem událostí a představit si euforii a davové šílenství křepčících těl.
Co mi při všem tom veselení nějak nejde do hlavy, je poměr vlastních a převzatých skladeb na albu. Pokud chtěli kluci předvést svoje hráčské schopnosti (při vší úctě k punkrockovým hudebníkům, je hudební virtuozita to poslední, co bych na podobně laděné desce hledal) tak říkám, kluci doooost dobrý, šlape vám to skvěle, ale stejnou službu mohli obstarat i skladby vlastní, neb v tom, co jste nabídli z vlastního doupěte, se tak stejně děje. Pokud si kluci chtěli jen udělat radost tím, že nahráli svoje oblíbené songy, tak jde o poměrně zajímavý krok. Kapele se transformace profláklých hitovek do punkové podoby celkem vydařila, i když v případě zepellinovské „Communication Breakdown“ nepovažuju volbu za úplně nejšťastnější a vlastní pecky jsou (v daném kabátku) přece jen zajímavější. Takže moje první výtka zní: „kluci, příště stačí jedna bonusovka (v případě „Rebel Yell“ od Billyho Idola je tahle funkce naprosto dokonale splněná, možná až rouhačsky dodávám, že mně vaše nakřáple ostrá verze ohromně chytla), protože s vlastní tvorbou máte dost síly zaujmout.
Druhá výtka se týká bookletové nevybavenosti. Nevím, na kolik je pro punkové fanoušky nutností porozumět tomu, o čem hrdinové s nástroji pějí. Ať už za to může kulometně štěkaná frekvence slov, či snad trošku ledabylá výslovnost, činilo mi docela potíže porozumět (naštěstí fantomové obratem zaslali textovou přílohu). Ne snad, že by kluci řešili nějaké filozofické otázky, ale třeba v případě titulní skladby je vysloveně škoda neporozumět, jednak má masakrující titulní reportáž psaná na oprátce vpravdě devastační náboj, který mě do extáze dotlačil až s plným vychutnáním si pocitů v blízké budoucnosti vyprodukovaného pověšence - ovšem, chlapi, řeknu vám, že jste se k tomu pověšenému sympaťákovi mohli zachovat trochu lidsky, protože podle finálních zvuků mistr Hangman svojí fušku docela odflákl… :-), a jednak by jednomu utekl i vtípek na adresu svých hudebně nespřízněných kolegů (tedy, alespoň pokud správně chápu…).
„My Courage Is Gone“ pokračuje v duchu nastoleného strhujícího tempa, které si stále dokáže zachovat melodičnost a v podstatě jednoduchý nářez nenechá ani v náznaku sklouznout do prostého tupého vyřvávání. Využití hlasového kontrastu zpěváků svěžest nahrávky jen podtrhuje. Sebevědomím oplývající „Phantoms On Fire“ je společně s komunikačním kolapsem pro mě tou nejhůř stravitelnou potravou. Zadumanější poloha sice dá vyniknout ubrumlané base a klávesovému motivu, ale snížení rychlosti nejlépe vystihuje, na čem je postavená přitažlivost kapely (pro mne osobně i celého stylu). Ale aspoň se fantomové vyhnou riziku monotónnosti. Upíří hymna „Transylvania“ jede ve stopách prvních dvou skladeb. Chytlavá jednoduchá melodie ve skočném tempu, kde Phantoms On Fire do vás nasypou svoje pocity bez zbytečného rozpatlávání a zase hurá dál.
Jak říkám, „Hangsman´s Bride“ je velice svěží, přitažlivé a zábavné album. Semínko, které mi kdysi v palici zaseli HNF, Clash či Zóna A, vyklíčilo pod šikovnýma rukama Phantoms On Fire. V jejich společnosti jsem si nadupanou, syrově ostrou, tvrdou a osvěžující dvacetiminutovku vážně užil.
|
