Schválně si namátkou projeďte ohlasy, které svým promo materiálem vyvolala plzeňská Panychida a zjistíte, že si na sebe tahle kapela docela ušila bič. Nenašel jsem jediné hodnocení, které by vyznělo negativně a takřka ve všech se objevila zmínka o perspektivnosti skupiny a natěšenosti lidstva na její prvotinu. Po drobných porodních bolestech, které vznik alba „Paganized“ provázely, se deska konečně prodrala na svět a celkové hodnocení by se jednoduše dalo shrnout do lakonického konstatování: „…povedlo se“. Ale takhle odbýt nahrávku, se kterou jsem se přes její jednoduchost poměrně silně potýkal, se rozhodně nesluší. Takže přijměte pozvánku do pohanského dávnověku, kde neplatí aktuálně zaběhaná pravidla a kde radost z žití a přežití není prázdnou frází.
Příroda, rituály, smrt, divočina, báje, bitvy = atmosféra. Pokud si Panychida zaslouží za něco vyseknout poklonu až k hlíně, je to přesvědčivost, se kterou vám umožní ponořit se do svého světa. A řeknu vám upřímně, že jsem u „Paganized“ postupně rezignoval na pitvání zvukové dokonalosti, muzikantských schopností, kompoziční obratnosti či stylové zařaditelnosti. Jen na okraj dodávám, že zvukově se Panychidě opravdu zadařilo (paradoxně mi čistota zvuku způsobila jediné vážnější obtíže), mé obavy z monotónnosti krákoru GHM se nenaplnily, ač s takhle položeným hlasem asi nepůjdou dlouhodobě vytvářet nějaké krkolomné variace (kruci, Magusi, čím tohle brousíš??), tímhle skřípotem je atmosféra dotažena do detailu. A stává se mi naprosto výjimečně, abych sílu nálady vnímal ze samotné hudby, bez nutnosti spojovat jí s textem. U Panychidy nezáleží na jazyce, v jakém se projevuje, její hudba hovoří dostatečně výmluvně.
Je radost sledovat, jak Panychida dokáže přirozeně prolínat jednotlivé motivy, pulsující barbarskou primitivností, do zdánlivě složitého a přitom chytlavého celku, ve kterém po proniknutí k podstatě najdete nefalšovanou, živočišnou, primitivně základní radost. Asi ne náhodou (jsa závislý na severských spolcích typu Ensiferum či Turisas) ulítávám na srážce pohanských nálad, vytrvale ubzučených černých kytar a hladivých náladových vyhrávek flétny a dud. Právě tyhle jemné nástroje považuji za nejzásadnější prvek, dodávající Panychidě šmrnc, šťávu a opar jedinečnosti.
Tak, jak mě obvykle nechávají všemožná intra lhostejným, u Panychidy jejich „Well, Come In“ dýchá dávnověkým šamanstvím a přirozeně navozuje náladu pro věci příští. Za nejpovedenější kousek mi vychází „Beneath The Gate Of Sempiternal Bliss“ a „Dream About The Roaring Sky“, opěvované už na promu. Sice mi u „Beneath“ trochu uniká zařazení úvodního samplu, ale jinak její působivá strohost a válečnicky výhružné chorály se dokonale zařezávají pod kůži. Čím však doporučuju s Panychidou začít, je „Final Donation To The Oath“, která vám hned na počátku desky vymáchá všechny smysly v otlučeném očouzeném kotli, plném emocí. Průběžně se opakující motivy vytváří zdánlivě monotónní hradbu, jenže to je právě to dráždivé šamanské voodoo, které se vám rezavým hřebíkem rýpe v živé ráně, na obnažených nervech. A protože zkušený šaman ví, o který nervík kdy zavadit, s vytřeštěnýma očima budete žadonit o další nášup. A co platí pro tehle song, platí i obecně. Do truhlice domorodých pokladů přihodím i primitivně taneční rytmus v barbarsky syrové, drsně romantické „She Was The Water“. Protipól k výše zmíněným kouskům tvoří „Pageant Of The Eternal Ones“, které nemohu stále přijít na chuť. Spojování motivů, které všude jinde zní naprosto přirozeně, mi tady trochu vázne a zní docela násilně. A bando, za přímý přenos z vašich radovánek (ač aktuálních, vzhledem k tématu skladby) nechť vám šaman oheň uhasí! Tahle kratičká vsuvka (a sem je právě mířená ta zmínka o přílišné čistotě zvuku) zcela (byť jen na moment) setřela kouzlo dávných časů.
„Paganized“ je výjimečné album. Patří do kategorie těch, jejichž kouzlo si musíte tvrdě vybojovat. Ale když se vám to podaří, vrátí se vám námaha plnými hrstmi. Syrové, drsné, nekompromisní a velmi přitažlivé.
|
