Poslední řadové album v klasické základní sestavě plynule pokračovalo v linii nastavené albem „Nebo-peklo-raj“. Z autorské stáje byl vypuštěn Paľo Horváth (stále se nemůžu tak nějak zbavit dojmu, že jeho ne zcela kladně přijatý příspěvek na albu minulém byl jedním ze spouštěcích mechanismů konfliktu uvnitř kapely, ale jde čistě o mojí spekulaci), místo něj se na textařskou židličku vedle Martina Sarvaše usadil Whisky, známá to persóna ze Slobodnej Európy. V souvislosti se Slobodkou stojí za to zmínit i skutečnost, že za bicími se v jejích řadách zakrátko a nakrátko objevil i Ďuro Černý, a právě dvojka Černý - Whisky si na albu „Volanie divočiny“ vystřihla i jednu společnou skladbu.
Co tahle změna přinesla? Za prvé nutno přiznat, že Whisky není tak obratně košatý textař jako Sarvaš, takže místo tradiční spontánnosti a plynulosti působí jeho příspěvky většinou (na poměry Tublatanky) jaksi sešroubovaně a schematicky. Za druhé, jakákoliv snaha Tublatanky vymanit se ze zaběhlých kolejí je trochu křečovitá a snad až nepatřičná. Chápu, že nelze žít z minulosti a donekonečna omílat úspěšné postupy, ale u Tublatanky se nemůžu ubránit dojmu, že až ve chvíli, kdy zazní jako na prvních třech albech, je teprve potom všechno v pořádku. Za třetí (a teď záleží na tom, zda jste přírodní optimisté či zapšklí pesimisté…), Tublatanka má pořád dost nápadů na to, aby si příznivec ostrých kytar a kovových nálad ještě stále přišel na svoje, na druhé straně bílých, neuspořádaných a někdy i dost nudných míst pomalu přibývá. A tím je o „Volanie divočiny“ řečeno vše podstatné. Vizionáři, kteří tušili, jakým směrem se Tublatanka bude ubírat, si mohli užít na dlouhou dobu poslední smysluplný zářez v diskografii a staromilci mohli začít brblat nad tím, kam že se to Tublatanka řítí.
Nejjasnější okamžik alba, kde všechno sedí na svém tradičním místě, dráždivá atmosféra, klasické kytarové vyhrávky, jasná a přímočará melodie, lákavé nápěvy, striktně daná linie skladby a čisté výrazné linky jednotlivých nástrojů, to je „Znova sám v uliciach“, kde duch staré Tublatanky ve šlapavém rytmu zavane nejvýrazněji. Životaschopně a dostatečně razantně zní i chytlavý chorál (i když v těhle počtech mluvit o chorálu je docela úlet) a nejnadějnější melodie alba, při které se navíc Whisky jako textař maximálně vytáhl. Těžko říct, jestli čekání na lepší časy vztahovala Tublatanka na sebe, ale jako věštecký umíráček vyznívá „Čakáme lepší čas“ docela paradoxně. Vítěznou náladu skladby trochu shazuje rock´n´rollové sólo, ale jinak je to stále to lepší, co lze na desce nalézt. Titulní „Volanie divočiny“ je typickým představitelem moderní Tublatanky. Lze bez obtíží nalézt kořeny, ze kterých kapela vychází, ale přitom zaregistrujete i snahu o nový výraz. Tubla je tak nějak smířlivější, vůbec by neškodilo trochu přiostřit, ale i tak se to příjemně poslouchá. Nic víc. A samozřejmě nelze zapomenout na baladu, univerzálně umístěnou pod číslem 4. „Spálená láska“ potvrzuje, že pokud Maťo Ďurinda něco umí na 120%, tak je balancování na tenkém ledě mezi banalitou a přesvědčivostí, což zde (jako ostatně u skoro všech pomalých kousků) jasně potvrzuje. A co mě hodně baví, to je znovu výrazná basa Paľa Horvátha.
Trochu zjednodušeně lze říci, že jaký Šlabikár, takové celé album. Dle tohoto hesla by „Volanie divočiny“ příliš slávy nesklidilo. „Šlabikár V.“ je jedna z nejslabších kapitol, uspěchaná, naivně popěvková, obyčejný bigbítek. A nepříjemně uječenou nudu bez nápadu „Smrť je tvoj pán“ bych od Tubly vážně nečekal. Už zmíněná spolupráce Ďura Černého a Whiskyho „Anjel strážny“ by spíš než na album Tublatanky v pohodě zapadla do drážek vykroužených Slobodnou Európou a závěrečná bluesovka „Svet je stále rýchlejší“ by snad slušela Cinderelle či Great White, ale jako závěr alba slovenských Jánošíků vyznívá dost rozpačitě.
Coby poslední díl kolekce nejslavnější sestavy má „Volanie divočiny“ svoje důležité místo v diskografii Tublatanky. Ale zbytečně bych to raději nesrovnával s ničím, co až doposud Tublatanka stvořila.
|
