Přichází doba temna…
Optimisté mohou na tohle tvrzení pohlížet s nadějí. Páté album White Skull se totiž koncepčně zaobírá jednou z temných kapitol lidské historie, dobou inkvizice. A po zkušenostech se šťavnatým zpracováním severského výletu a římsko-egyptského románku by jeden mohl netrpělivě očekávat, co z bílých lebek vypadne tentokrát. V tomto případě však budou mít navrch pesimisté, kteří si úvodní větu vztáhnou nikoliv na hudební námět, alébrž na jeho finální vyznění. Náhrada za Federicu de Boni, argentinec Gustavo Adrian Gabarro, docela razantně pozměnil tvář kapely. Ač určitá podobnost s výrazem Federicy, zejména pak agresivní naštvanost, je víc než patrná, přece jen tomu chybí lehkost a švih. A společné hledání symbiózy italského (či snad evropského, neb rukopis Tonyho Fonta a B.B. Nicka Savia se často obrací k německým pramenům) lehkonohého power metalu se strohým a řízným power metalem amerického střihu nějak nefunguje. Na straně jedné White Skull začíná stále výrazněji používat klávesy, na straně druhé se kapela snaží přiblížit hrubozrnnému Gabarrovi. Dovedu si představit tohohle křiklouna třeba v řadách zaoceánských Cage, hrnoucích těžkotonážní hevík, ale v kombinaci s italskými melodiky mi z toho vylézá těžký kompromis na obou stranách a docela nepůvabné přitvrzení výrazu White Skull. Co z toho, že Gabarro si je jako vokalista poměrně jistý a díky svému nervnímu vyklepanému projevu je i poměrně výrazným poznávacím znamením, když ve chvíli, kdy se má udržet na dlouhých táhlých tónech, začíná prazvláštně „mečet“? Co z toho, že White Skull dokáží vypálit svěží nadýchnutý nápad, když jej vzápětí (zpravidla ve chvíli, kdy se do toho opře Gustavo) docela brutálně znásilní?
Budu-li mermomocí hledat výrazné okamžiky, skončím u zlomků jednotlivých skladeb. Jak výstražně vytrčený prst inkvizitora působí zjištění, že nejpovedenější záležitostí je závěrečná pohodová kytarová instrumentálka „Theme For The Innocence“ a jediná skladba, které nelze prakticky nic vytknout je baladická „Voice From The Heaven“. Píseň, která má dojemnou atmosféru, píseň, kde Gabarrovo hlasové chvění zapadá do plačtivé atmosféry naprosto přirozeně a neruší dojem z klasicky vypjaté citovky. Z rychlejších skladeb si dovolím vyzdvihnout následující „Devil´s Woman“. Chrámová hudba, teatrální chorál, výpravná barevná skladba s výraznými změnami temp a nálad. Připomíná vám to něco? No jistě, právě tady znějí White Skull nejitalštěji (a chtělo by se říct, že pokud někde hledat ducha starých nahrávek, tak právě pouze zde). Úvodní, téměř speedovou titulní „The Dark Age“, „Torture“ s chytlavým sborovým zpěvem, i „The Edict“ s velice zpěvným refrénem znehodnotí svým kozlíkováním Gustavo. „A New Handbook“, skladba v refrénu silně načichlá Boltendahlovic hrobníkem, se trápí díky nevýraznému zbytku písně. Abych neházel všechnu vinu jen na Gustava (i když v něm vidím hlavní příčinu všech potíží), je na místě ukázat i skladby, kterým nezvykle schází jakákoliv myšlenka, které by bylo možné se zachytit – kam např. zmizela ta přitažlivost kláves v „New Crusade“…
A tak nejpozoruhodnější na celé desce je asi skutečnost, že pro latinskoamerický trh kapela připravila verzi nazpívanou ve španělštině. Nechci říct, že tohle album je totální propadák. Jen se nemohu zbavit dojmu, že se vůbec nepodařilo skloubit styl White Skull s hlasovými dispozicemi nového frontmana a celá deska působí strašně křečovitě. Dnes, s odstupem, můžu říct, že si s touhle deskou prostě nerozumím. V době jejího vydání jsem byl naprosto znechucen a představovalo pro mě jedno z největších hudebních rozčarování roku 2002. A v duchu jsem tajně doufal, že pokud ještě někdy bílá lebka zaklapá čelistí, že u mikrofonu bude stát někdo jiný. Kdokoliv jiný. Inu, doba temna dotažená do dokonalosti…
|
