Řekne-li se Dalriada, těm historicky zběhlým se možná vybaví páté století, jihovýchod Skotska a království, které tehdy a tam vzniklo. Lingvisti by mohli namítnout, že k původu výrazu Dalriada se budou hrdě hlásit v Maďarsku, kde tímto pojmem byla označována „válečná píseň“. Ale kolik se mezi námi najde znalců, kteří bez nápovědy naberou správný směr, řekne-li se metal a Dalriada? Není nic snažšího, než se přidržet našich kdysi jižních sousedů. Po Maďarsku se od roku 2003 totiž prohání banda, která vydala dvě alba pod původní hlavičkou Echo Of Dalriada, aby v loňském roce, při vydání třetího alba, přestala být pouhou ozvěnou. Aktuálně přichází Dalriada se svým čtvrtým albem, nazvaným „Szelek“. O stylovém zaměření kapely může hodně napovědět fakt, že Dalriada vystoupila na maďarské zastávce letošního Paganfestu.
„Szelek“ je docela zvláštní album. Jde o vcelku úspěšnou hru na folk-metal. Dalriadě nelze upřít příslušnost k metalu, nelze jim upřít chytlavost a nelze jim upřít ani vliv etnických motivů (a to hned z několika koutů světa). Jenže…, jejich tvorba je tak hravá a přátelsky laděná, že z ní pravověrní metalisté (i přes decentní využití deathového chropotu) asi budou na mrtvici. Příznivci lidových tónů, důkladně namlsaní spontánností, přesvědčivostí u uvěřitelností třeba Korpiklaani, Turisas, Elvenking, Cruachan či Týr asi budou polykat naprázdno např. při „umělohmotných“ tónech harmoniky a dost zásadně postrádám i nezbytné výraznější charisma frontwomanky Laury Binder. To, jakým přirozeným způsobem na sebe dokážou její protějšci ze všech zmíněných spolků strhnou pozornost, je pro Dalriadu nedosažitelné. Laura Binder zní sice příjemně, ale poněkud tuctově a její projev považuji za největší slabinu kapely. Ještě že má Laura slušnou podporu v mužské části kapely, neb již zmíněný chropot, ale především pak čistý mužský podmanivý zpěv dodává muzice nezbytnou atmosféru.
Úspěšná hra na folk-metal vychází hlavně z (pro domorodce) naprosto exotické maďarštiny - témata songů by se měla týkat maďarské kultury, historie a mytologie, ale předpokládám, že většina z nás si při poslechu libozvučného jazyka (bez ironie) asi bude moci jen zvesela domýšlet, o čem že Dalriada pěje. Nesporná je i chytlavost a melodičnost jejich písniček. Nezbytné kouzlo folk-metalu, které vás nenásilně přiměje k potřásání hlavou, končetinami a občas i celým člověkem Dalriadě rozhodně nechybí („A Nap és a Szél Háza“, „Égi Madár“, „Hej, virágom“). Patřičný drive desce dodávají i sem tam důkladně přibroušené kytary („Hajnlapír“, „Égnek Ostora), vlastně jen díky jim se dá k položce „folk“ s čistým svědomím přilepit i výraz „metal“. A chybu nemá ani finále v podobě zelektrizovaných etnických vlivů („Tavaszöszöntö“).
Válečná píseň? Příliš troufalé označení. Spíš jen zajímavý závan chytlavé muziky - koneckonců, název „Szelek“ („Větry“) by i mohl cosi lehce signalizovat. Na rozdíl od výše zmíněných kolegů se Dalriada krapet drží při zdi. I když se v jejich písních objevují přitažlivé okamžiky hravé čertoviny, nedokáže je kapela plně využít. A díky tomu pro mě zůstává jen příjemnou zábavou, bez schopnosti bezhlavě strhnout (na desce) do víru událostí.
|
