Když se na konci loňského roku objevil v éteru „havajský“ videoklip Korpiklaani na výpůjčku „Gotta Go Home“, který frontman Jonne Järvelä okořenil prohlášením, že ve videu má stejné pohyby, jaké v dětství nacvičoval u této skladby před zrcadlem s tenisovou raketou, možná si příznivci dávných rozjuchaných nálad finských lesních mužíků povzdechli, že je škoda, že už s Korpiklaani není taková sranda jako kdysi. Kdo mohl tušit, že „Gotta Go Home“ je vábnička, která připravuje půdu pro album „Rankarumpu“, jež totálně vymetlo i z posledního koutu vážnější tendence, které začínaly do tvorby Korpiklaani pronikat.
Všemu dominuje ze řetězu utržený temperament. Těžko říct, jestli ho do kapely přinesl Olli Vänskä, houslista dřímajících Turisas, který v Korpiklaani vystřídal poměrně vážného Tuomase Rounakariho (důležité je, že jeho nástroj ctí ducha Korpiklaani a nálady bývalého působiště na „Rankarumpu“ netahá), společně s harmonikou Samiho Perttuly má na „Rankarumpu“ obrovský prostor, a je jedním z hlavních hybatelů aktuální neposednosti kapely. K dalším patří zjevně skvěle náladově i hlasově vyladěný Jonne Järvelä, který vsadil na neotesaně nespoutaný výraz, a bezprostředně strhující melodie. Když v úvodu alba ve skočné „Kotomaa“ vystřelí Korpiklaani melodicky našlápnutý refrénový nápěv, je zjevné, že rozehrávají hru jako za mlada – nasazením i pojetím. Cítíte tu divočinu, která musí vypuknout pod pódiem? A takových náloží mají Korpiklaani nachystanou téměř celou desku. Skákačka „Tapa sen kun kerkeet“, v níž Jonne i sbory chrlí o překot text, lehce zvolní jen v lidovkovém motivu, a rošťácká „Aita“ posune živočišnost na absolutní vrchol, z něhož se Korpiklaani hodně dlouho nechce dolů. Pokud se vám stýská po vážnější notě, která v posledních letech u kapely nabírala na větším významu, vyčkejte do finále, do majestátnosti rozkvétající „Harhainen höyhen“ je v podstatě jediným (velice důstojným) zástupcem serióznějších nálad.
Znovuzrození Korpiklaani? Svým způsobem ano. K tomu, aby se s nimi křepčilo extrémně vesele, Finové tentokrát nepotřebují žádné mezinárodní zkratky skrz vodku či pivo, rodný jazyk jim do nevázaných halekaček dokonale zapadá, a i díky lidovým nástrojům album dýchá a žije na plné pecky. Nelze jinak, než stoprocentně souhlasit s Korpiklaani, že tohle album roztančí i puritány!
|
