Vzpomínáte na scénu z filmu „Marečku, podejte mi pero“, kdy nepříliš vysoký ředitel školy důvěrně uchopil podstatně mohutnějšího Kroupu staršího za ramena a pronesl: "My budeme oba asi tak stejně staří, viď?“ Tak přesně takhle nějak jsem si připadal, když jsem po skončení setu Abaxu v hradecké Strojovně zasedl s kapelmajstrem a bubeníkem v jedné osobě Martinem Linhartem ke stolu a zabrousili jsme do historie :-). Ale teď už vážně. Z Martina sálala pohoda, nadhled i chuť představit kapelu, jejíž jméno má co říct pamětníkům (a je to tady zase :-)…) a jejíž současná tvorba má silný potenciál oslovit každého fanouška heavy metalu.
Tak Martine, jak to dneska hodnotíš?
Těžko hodnotit, protože atmosféra úplně nedostála svému jménu, hradečtí trošku zklamali skromnou návštěvou, nicméně hrálo se dobře, zvuk byl velice slušnej, klub je útulnej, super pódium. Samozřejmě několik málo drobností nebylo úplně tak, jak mělo být, ale to většinou vědí muzikanti a ne obecenstvo. Jinak si myslím, že koncert byl standardní.
Vy jste v podstatě odstartovali nedávno úplně novou kapitolu. Když vezmu historii, která je ve vašem případě hodně bohatá, jak vnímáš neustálé personální změny a jak poslední člen, který přibyl, zpěvák Honza Hlavatý, kapelu obohatil?
Myslím si, že kapelu spíš zachránil. Když se nám David Roubal (pozn. předchozí zpěvák) prakticky bez rozloučení vypařil a bylo to poměrně dramatický, tak jsme byli hodně nalomení. Nebýt Randyho, šéfa pražské kapely Dr. Triceratops, se kterou se známe dvacet let a který mi doporučil Honzu, tak vlastně nevím, co bychom dělali, protože zpěváků, kteří zpívají, je v české kotlině jako šafránu. Převládá thrash a black a tam není potřeba jasných hlasů. Honza se bezesporu povedl, já si myslím, že bude plnohodnotným členem. A když ses ptal na personální změny, máme jich plný zuby. Nebyly v podstatě za nové éry nikdy vynucené tím, že by někdo opustil kapelu proto, že bychom byli nespokojení my nebo on, vždycky to přinesly buď rodinné důvody nebo komunikační potíže. Myslím si, že teď, tak jak to je, se dokonce začíná rodit dobrá parta. Ono se to pozná, když se jede v autě na kšeft, atmosféra je teď najednou uvolněná a prima. Je super, že funguje nějaké fluidum, nějaká chemie, když jsme spolu všichni pohromadě a naskakuje přirozený humor, přirozená komunikace.
To je to, na co jsme v podstatě čekali a co bylo v Abaxu koncem osmdesátých, začátkem devadesátých let, kdy jsme v naprosté pohodě hráli tři roky všude možně, teď se ta pohoda vrací. Já jsem tomu strašně rád, teď už jen dopilovat muziku, Honza aby se to doučil a když bude dost nabídek, budeme i hrát.
Abax začínal, je to pomalu dvaadvacet let, jestli počítám správně.
Tak, správně počítáš, je to dvaadvacet let.
Jak jsi vnímal začátky tenkrát, jak je vnímáš teď? Kdy to pro tebe bylo jednodušší, teď když jsi věděl do čeho jdeš, nebo tehdy, kdy jsi byl asi plný ideálů?
Když nám bylo dvaadvacet, tak to bylo 90% nadšení, 10% muziky. Za dva roky jsme poznali, že je potřeba aby bylo aspoň 70% muziky. Myslím si, že pořád platí, že asi zatím nejslavnější období bylo v letech 1988-1991, kdy jsme hráli tři až pětkrát do měsíce, kdy opravdu ty sály a venkovní prostory byly nabitý. Sto lidí bylo tenkrát málo, rekordní návštěva byla někde v Sekeřicích u Jičína, kde bylo devětset lidí, to bylo něco fantastickýho. To si myslím, že bylo nejlepší období kapely, Abax tehdy jezdil dvěma autobusy, motalo se kolem nás 15 lidí. Bohužel ve chvíli, kdy se ozval Petr Janda a chtěl abychom na Rockmapu nahráli písničku, tak v té době přišel první zlom a první personální změny. To zapříčinilo to, že jsme tam nikdy nebyli a že jsme se už tenkrát nedostali do většího podvědomí lidí. Takže teď bych to hrozně rád zkusil, ale doba je těžší v tom, že návštěvnost na koncertech trošku umírá a válcuje nás internet, válcujou nás mp-trojky, lidi si to pouští doma u krbu. Je to škoda.
Myslíš si, že v současné době je pro kapely jako je Abax, které se neobjeví v televizi, nedostanou se tak snadno do časáků, je pro vás internet výhoda nebo nevýhoda?
Svým způsobem výhoda, svým způsobem nevýhoda. Výhoda spočívá v tom, že když je dobrá webová prezentace, a já si myslím, že v našem případě je, že náš web je opravdu povedenej a profesionální, je tam kolem sta denních přístupů průměr, což je velice pěkný číslo, takže docela jdou na odbyt i obě cédéčka, který se přes web prodávají, takže lidi o nás určitě vědí. Ale zvednout je ze židlí a dostat je do sálu je poměrně komplikovaný… Myslím si, že solidní návštěvnost má pár kapel z vyšších pater a zbytek paběrkuje. Jiná věc jsou festivaly, ale zase je obrovský problém se na ně dostat. Poslal jsem prezentaci na minimálně patnáct z nich, ozvali se mi ze třech a ze všech zamítavě a hlavní důvod je „neznáme“. Ale pak se nabízí otázka „jak poznáte?“ (smích). Strejčka, který do ABAXu dá sto tisíc na dlouhý cédéčko, kterým zaplavím trh, prostě nemáme.
Když mluvíš o tomhle tématu, ty pamatuješ dobu, kdy když jsi chtěl sehnat nějakou muziku, tak jsi musel zaběhnout do Supraphonu a desku si koupit.
No jo, jenže tam sis koupil Zagorovou, maximálně Olympic a ke konci minulé éry sis tam třeba koupil první debutové desky kapel Vitacit a podobně. Samozřejmě díky burzám byl slušnej přehled co se hraje venku a když zrovna neudělala VB zátah, tak jsme nakupovali a vyměňovali elpíčka o stošest. Domácí masa a podhoubí, které tady bylo, kromě demáčů ze zkušeben nic netočilo. Když na začátku 90.let třeba Kryptor a Debustrol začali vydávat první desky, tyhle party mě napadly asi proto, že s námi byly na kultovním festivalu Death Metal Session 1988, tak my jsme vlastně začínali končit a k žádný desce nedošlo. Ale bez muziky člověk nemůže být a tak v momentě, kdy se situace ustálila a rodiny začaly být životaschopné i bez trvalé přítomnosti tatínků (smích), tak jsme se na to znova vrhli. Zase je tam toho nadšení víc, než čehokoliv jiného, neděláme to marketingově promyšleně, hrajeme emočně to, co nás baví, leze to z nás přirozeně. Když někdo bude chtít, abychom přijeli, přijedeme a zahrajeme, ale nechceme se za každou cenu cpát. Nejsme kapela, která by chtěla hrát desetkrát do měsíce, nemáme na to ani ambice, ani čas.
Nedávno vám vyšlo EP „Zlatej ráj“, aktuálně vychází návrat do minulosti „Flashback“. Pověz mi něco o „Flashbacku“, pokud se nepletu je to deska poskládaná ze všech pěti demáčů?
Je to poskládané poctivě ze všech pěti demáčů, i z těch, kde už ani já neúčinkuju, když jsem odešel z Abaxu z rodinných důvodů. Nicméně je to opravdu původní záznam, nemá ambice na špičkovej současnej zvuk, je to sound „made in zkušebna“, který byl tenkrát. Tenkrát byl „výborný“, dneska už rozhodně není. Já jsem k tomu napsal na booklet průvodní slovo, ze kterého je jasně patrné, že jde o to nechat se přenést a oslovit atmosférou doby, nikoliv vycizelovaným zvukem nejmodernějším studiem. Lidi si o to na web psali, bylo spousta žádostí „chceme první demo, druhý demo, třetí demo… slyšel jsem vaše demo, moc se mi líbí, dá se sehnat…“ a podobně. Takže jsme posbírali dle našeho soudu to, co stojí za to, co se jakž takž povedlo natočit v tehdejších podmínkách, kdy se to točilo celá kapela najednou. Pokusili jsme se to jakž takž vyčistit, jakž takž zremasterovat, zdigitalizovat a je to na cédéčku k dispozici. Mám z toho radost, je to prima vzpomínka a jde to i docela slušně na odbyt.
Co se týká starých záznamů, budete se k nim ještě vracet, nebo už je to uzavřená kapitola?
Přemýšleli jsme o tom, ale spíš je to uzavřená kapitola, je to perlička, která chyběla, aby si lidi mohli vzpomenout na starej Abax, ale nikdy neříkej nikdy. Materiálu z let 1989 – 1994 je ještě pořád dost.
Současný repertoár, který hrajete, se už skládá z nových věcí, nebo jsou tam i staré skladby?
Starých věcí je minimum, dneska jsme hráli třináct skladeb a staré byly čtyři. Bylo to devět na čtyři a těch devět jsou věci, které vznikly až po roce 2006.
Zmínil jsi, že by se mohlo začít letos připravovat nové cédéčko, jaké jsou další plány Abaxu?
Protože to opravdu vypadá, že tentokrát je aktuální sestava kapely trvalejšího charakteru, je jasné, že bychom chtěli pustit do světa aktuální vizitku. Pakliže nebude vydavatel, tak to s největší pravděpodobností opět bude kratší EP-CD. Maximálně tak pět věcí. Viděli bychom to na podzim. A do té doby? Zkoušet, tvořit a hrát a hrát. Doufejme, že o termíny nebude zas taková nouze.
Co tebe ve tvých letech ještě v muzice vlastně táhne dál?
Co máš pořád s těmi léty? Jsem téměř o 20 mladší než Rob Halford. Takže z jeho pohledu jsem ve vývinu. Ale odpověď je jasná. Muzika, atmosféra koncertů. Miluju metal, mám doma přes pětset metalových cédéček, je to muzika, která mě nejvíc oslovuje. Samozřejmě, poslechnu si Erica Claptona nebo Dire Straits i vážnou hudbu, dokonce i jazz, ale z moderních žánrů v podstatě hard rock a metal. Moderní elektronický a taneční styly opravdu nemůžu. Nechci se o ně otírat, říkat o nich něco negativního, mají svoje příznivce, ale mě to neoslovuje. Necítím tam život, prostě rock je neopakovatelná atmosféra. To, co slyšíš, se musí poctivě zahrát. To mě k tomu táhne a dokud budeme moct, tak budeme hrát, zas takoví dědkové nejsme. (smích)
V historii se zmiňujete o tom, že Abax si prošel řadou stylů, od heavy metalu, přes thrash, speed, mluvíte i o funky. Je něco, co tě oslovuje z moderních metalových stylů, co bys měl chuť nasávat a používat v hudbě Abaxu?
Já prezentuju v kapele proud klasického heavy metalu, s příklonem ke speed metalu, k power metalu, mám rád svižné věci s dvěma kopáky, silnou melodiku a tak dále. David Votruba, kytarista, si libuje naopak v modernějších věcech, jedním z jeho oblíbenců je Zakk Wylde, jeho tvorba ho nesmírně oslovuje. Já si myslím, je to fajn, že se v kapele střetávají dva různé proudy, protože z toho vzniká zajímavý konglomerát. Já tomu říkám stará metla v novým kabátě, kdy některými prvky se tomu dodá moderno, švih, ale spodek musí zůstat klasický. Vyrostl jsem na Black Sabbath, Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Accept nebo Helloween a už je asi neumím opustit. David se z toho dokázal proklubat k modernějším věcem, oslovujou ho kapely jako Soulfly, Korn nebo Panthera. Mě v dnešní době velice zaujali Edguy, to je kapela, u které jsem čekal, že to bude moderna a ona je to nádherná klasika. V kapele máme odlišný názory a dává to docela hezkej celek a ta muzika je barevná, nejedeme na jedno brdo. Dneska jsi to mohl slyšet, že ty písničky mají poměrně široký záběr. Ale spojuje je společný jmenovatel heavy metalu.
Pamatuješ dobu, kdy se u nás rodil metal, vidíš, kam to dospělo, zažil jsi různé vlny, které přichází a odchází, zažil jsi dobu, kdy se mluvilo o tom, že metal je mrtvý… V čem vidíš za těch x-let největší pozitiva, co ti tahle doba dala?
Skutečně se jednu dobu zdálo, že metal je na úbytě, protože bylo období, kdy to byl najednou z ničeho nic okrajový žánr. Začínat hrát v osmdesátých let, kdy metal vládl světu, kdy americká i britská hitparáda byla nabitá metalovýma kapelama, to bylo něco úžasnýho, to si nikdo neuměl představit, že bude hrát něco jiného. My jsme v podstatě ani neuměli zdaleka hrát tak, jako dneska, přijeli jsme do Jihlavy a tam čekalo dvěstě padesát lidí, to je dneska neopakovatelný. Jsem rád, že ten metal se vrací a minimálně za sebe vidím po roce 2000 nový nástup metalu a mnohdy klasickýho metalu a některé kapely, které uhýbaly do okrajových žánrů, se vrací ke klasickému heavy metalu a to mě hrozně těší. Vzpomeň si kolem roku 2000, kdy Judas vydávali alba jako „Jugulator“, tak se taky pokoušeli posunout a zmodernizovat. A pusť si dneska třeba „Angel Of Retribution“ to je taková metla klasická… je jasné, že pochopili, že se musí vrátit. Před osmačtyřiceti hodinama jsem slyšel nový Saxon „Into The Labyrinth“ a to je pohádka, to je pohlazení muzikou.
Vím, že tvým dalším zájmem je entomologie. Souvisí s tím nějak název kapely?
Samozřejmě. Nechci, aby mě vědečtí kolegové zneuctili kvůli neznalosti, kdyby náhodou četli tenhle článek, tak vynechám přesný letopočet, ale už někdy koncem devatenáctého století bylo jméno Abax zvoleno z řečtiny pro celý rod brouků střevlíků. Z pohledu přírodovědce jsou to draví predátoři, z pohledu metalisty nenasytní zabijáci, kteří svoji kořist nešetří. Jsou tvrdí a neústupní, musí přežít.
A nějak se mi to k té muzice hodilo. Nehledě k tomu, že název je krátký, zapamatovatelný, dobře se skanduje a v abecedním seznamu kapel jsme vždy na předních místech. Tak není to dokonalé?
Mimochodem, když vidíš hlavu střevlíka padesátkrát zvětšenou pod mikroskopem…, kdyby měl půl metru, tak nikdo nechodí do lesa (smích), to ti můžu podepsat. V podstatě má lidstvo kliku, že mají od tří milimetrů do tří cenťáků.
Jak tvoji vědečtí kolegové vnímají tvoje hraní?
Já myslím, že to respektují, řada z nich poslouchá stejnou muziku a když jedeme na nějakou vědeckou výpravu, třeba až někam na východní Slovensko, tak i na metal v autě dojde, to si piš. Když jsem začal chodit před dvaceti lety na přírodovědnou fakultu na srazy entomologické společnosti, tak se vždycky po tom vědeckým povídání šlo do hospody a v té hospodě jeden plzeňský kolega povídá „to byste, pánové, nevěřili, u nás v Plzni na nádraží visel plakát, že tam hraje nějaká kapela Abax, ti lidi už nevědí, jakej název mají vymyslet. To mi tedy řekněte, kde to vzali.“ A tak jsem se tam vědecky přiznal (smích), tímhle to začalo, takže to všichni vědí a někteří na mě i volají „Abaxe, pojď sem“ .
Svoje otázky jsem vyčerpal, máš prostor k tomu říct, co nezaznělo, či co považuješ za důležité.
Abax je tady, Abax hraje, Abax žije, doufám, že sestava bude trvalá, děláme na nových věcech, chceme se dostat co nejvíc před lidi, chceme aby přišli, chceme jim nadělit porci pořádnýho metalu a to je to, co nám stačí.
Děkuju!!
|
