It´s night... night... zaznívá v úvodu druhé písničky, na řadově třetím počinu švédské industriální bandy Deathstars. Klidně by tak mohlo začínat celé album, lépe by to vystihlo jeho tématiku, ale pánové se rozhodli jako úvodní song zvolit skladbu "Chertogard". Tento song nás přece jen uvádí do nálady zbytku desky, která se za celou dobu skoro nezmění.
Od počátků kapely se v jejich hudbě odehrála razantní změna. Pánové nám poněkud vyměkli. Zatímco jsme na jejich debutovém albu "Syntetic Generation" mohli slyšet temný švédský industrial metal plný tvrdých kytar a rozmanitých klávesových melodií, tvořících dohromady skvělý materiál, nalézáme na novince náznaky téměř popových kreací.
Ani hlas zpěváka Whiplashera se už nedrží v hlubokých podmanivých polohách, trochu nepříjemně mu to skřípe. Možná za to může kouření, ale už loňského léta na Noci plné hvězd svým hlasovým projevem moc lidí nepřesvědčil. Na desce je všechno poněkud zploštělé a jaksi vyumělkované, což směřuje k nucené líbivosti.
Může se jevit, že od předchozího počinu "Termination Bliss", se kapela nepohnula ani o píď a že nahrávka "Night Electric Night" nezaznamenala žádné výraznější změny. Na desce se vyskytují obdobné riffy, které jsme už „sakra někde slyšeli“, přesto je podání celého alba poněkud jiné. Deathstars ubírají na síle industrialu a sami sebe nazývají glam metalem, či ruským popmetalem, což není tak daleko od pravdy. Otázkou je, není-li tato změna na škodu.
Nejzajímavějším momentem celého alba se stává singl "Death Dies Hard", přinášející melodický a snadno zapamatovatelný refrén, umně zkloubený se zbytkem songu. Písnička je dobře zapamatovatelná a chytlavá, což už se úplně nedá říct o zbytku alba. Všechno je víceméně na jedno brdo a jen máloco vybočí z přesné lajny. Písně jsou na první poslech naprosto neuchopitelné a nezapamatovatelné, dalo by se říct, že splývají v jeden dlouhý song.
Strukturu desky narušuje až píseň "Via The End", která je podstatně pomalejší a unylejší. Možná díky tomu, že se v ní odráží jeden negativní moment života kytaristy Nightmara, který je též hlavním skladatelem celého alba. Přínosem pro desku je chraplák basáka Skinnyho a požehnané množství ženských vokálů. S hlubokým zpěvákovým hlasem se skvěle doplňují, což můžeme zaznamenat například v písničkách jako "Blood stains Blonde" nebo následující "Babylon". Poslední moje výtka směřuje překvapivě k bicím. Místo aby určovali tempo, nebo song doplňovali, místy až tahají za uši.
Přes to všechno si jistě deska nachází svoje příznivce, jak mezi starými dobrými fanoušky, tak mezi těmi novými. Já osobně dávám přednost jejich starší tvorbě, ale i novinku si občas poslechnu a ve finále mi nepřipadá tak špatná. Deathstars nasadili laťku celkem vysoko a není jednoduché ji překročit. S počinem "Night Electric Night" dokonce o krok ustupují, ale snad bude příště líp. Byla by jich škoda.
|
