Co ve Finsku oslavováno, bude v Německu taky…, řekla si zřejmě bavorská pětice Wolfchant (při pohledu na to, jaké úspěchy se svojí hudbou sklízí Turisas či Ensiferum – nezmiňuju je náhodou - je tahle teorie tutovka) a tak v roce 2005 odstartovala debutovým albem svojí pouť po válečných polích pohanského metalu. A protože trpí pravidelnou periodou, posílá každé dva roky na svět čerstvé miminko. Novinka „Determinated Damnation“ je tak jejich třetím albem a nutno uznat, že kluci se se všemi základními pravidly pagan metalu (i když kdy se kombinace heavy, power, folk a black metalu už stává pagan metalem ;-)?) vyrovnali velice statečně. A kdyby se vyvarovali i pokusů o oživení zaběhlých stylových kolejí, mohlo být tohle hodnocení prakticky bez připomínek.
Tradiční syrová poetičnost rozžhavených ohňů, ve které se chladně blýská zakrvácená ocel. Na pozitivně rozezpívaných kytarách se vyhřívá kupa nadýchaného optimismu, na hrubém vokálu stojí „přízemní“ živočišná heroičnost, neposedná rytmika nedá tempu desky vydechnout – a příznivci vikingských bojovníků (k té zašlápnuté špetce „rasismu“, kdy jsem tak nějak nečekal, že by se germánům mohlo podařit tak důsledně nasát štiplavost severských ohňů, se snad ani přiznávat nebudu) můžou jásat. Na to, jak je v podstatě tohle album nenáročné a jeho melodie padají do ucha naprosto přirozeně, je velice sympaticky zaranžované a působivé.
Velkou roli hrají folkově laděné vyhrávky, sympaticky působí kooperace uskřípaného vokálu s čistě zpívanými chorály (nejpozději ve „ Fate Of The Fighting Man“ by vás už mohlo trknout, že producentem desky je Uwe Lulis), s atmosférou občas krásně zamávají pompézní klávesy a Wolfchant znovu potvrzují, že v jednoduchosti je síla, viz. třeba bojovnická hymna „In War“ s halekacím „hejhej“ refrénem. Možná trošku průhledné, ale povedené.
Kde jsou ty zmíněné pokusy o vyjetí ze zaběhlých kolejí? Okamžik zralý na zabití je „diskotleskání“ v „Until The End“ (snad asociace na klip Turisas k „Rasputinovi“, ale značně nepovedená). No a pak mi do ucha nepadají německy zpívané skladby - i když skřípavý vokál vyžaduje špetku pozornosti, aby se drnčivou germánštinu podařilo odhalit, takže to asi zas takový prohřešek nebude. A i když si kluci sem tam nějaký nápad bezostyšně vypůjčí, je-li to ku prospěchu věci, nic bych nenamítal. A určitě je to záslužnější, než vypouštět sterilní kousky jako „Schwerter Der Erde“.
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti…, a bude-li se u Wolfchant výt natrvalo v téhle tónině, klidně se přidám. Milí válečníci, směle pozvedněme kladiva, bavorští vikingové si svým definitivním prokletím ostudu neudělali a počítám, že ani zmlsaní severští bohové by touhle porcí severem načichlého epického pagan metalu pohrdnout nemuseli.
|
