Vídeň je mojí oblíbenou destinací a tak, když jsem se dozvěděla, že švédská rocková (skoro již legenda) Hardcore Superstar nezavítá do České republiky, bylo mi jasné, že jejich koncert ve Vídni si nemůžu nechat ujít. Tentokrát jsem na ně tedy vyrazila s kolegyní Karolínou, která je měla možnost shlédnout již letos v létě, a jelikož mi sdělovala svoje dojmy z onoho koncertu, nemohla jsem se těšit víc.
Pivovar, do kterého byl koncert přesunut z klubu Flex a ve kterém se právě měl konat jakýsi Festival Bash, jehož součástí se vystoupení Švédů stalo, mě překvapil hned ve dvou směrech. Nezaměnitelný smrad z varny, který visel v ovzduší nad celou čtvrtí, byl ta méně příjemná věc. Ta příjemnější potom byl samotný interiér pivovaru. Čtyři patra industriálních prostor přímo vybízejí k akcím, jako byla tato, nebo k jakýmkoliv metalovým koncertům.
Co mi po celou dobu před koncertem nechávalo rozum stát, byl výběr předkapely, která společně s HCSS absolvovala celé turné Psycho Holiday. Právě Avatar znám jako mladou patičku z Gothenburgu hrající zajímavý, nijak nevybočující, melodický deathmetal. Nicméně se ke mně donesly zvěsti, že se kapela chystá změnit styl, což se projeví na nadcházejícím albu, které má vyjít na přelomu listopadu a prosince. Pětičlenná sestava se tedy okolo půl desáté večerní vměstnala na miniaturní pódium a při zběžné prohlídce jejich setlistu jsem zjistila, že na něm nehodlá zůstat ani nijak dlouho.
Jenže buď mě šálil zrak, nebo se kluci setu nedrželi, protože z pěti sepsaných písniček se muselo zahrát o něco víc. A protože pánové předvedli spíš svoje starší věci, opět se ke mně vrátil jakýsi vrtošivý pocit, že tohle není vhodná předkapela pro Hardcore Superstar. Ale i mezi rockovými fanoušky si našli mladí metalisti svoje přívržence, a protože se kapela snažila podat ve stísněných podmínkách dobrý výkon, nechci si stěžovat. V jednu chvíli ohlásil zpěvák Johannes Eckeström skladbu z připravovaného alba, zbystřila jsem, abych mohla věc pořádně zhodnotit, ale ať jsem poslouchala, jak jsem poslouchala, žádné výrazné změny jsem si nevšimla. Nástroje melodické, zpěv stále drsný. Když se ale kluci po nějaké době klidili z pódia, našlo se dokonce pár fanoušků, kteří skandovali: „One more song“. Další bod má zpěvák za svoji plynulou němčinu, kterou určitě udělal rakouskému publiku radost, mně osobně už potom méně. Koncert se mi nezdál špatný, ale kdyby kluci předskakovali nějaké jiné, více metalové kapele, udělali by líp.
Za nedlouho už začaly halou zaznívat první tóny intra „This Worm´s For Ennio“ z nejnovějšího alba Hardcore Superstar "Beg For It" a za všeobecného jásotu a jekotu z publika nastoupila kapela na pódium. Bubeník Adde se způsobně naskládal za bicí, zato zpěvák Jocke Berg vletěl na miniaturní stage doslova jako uragán. A tahle energie neopadla ani do konce koncertu, který se mi jevil jako neskutečně krátký. Kapela zahrála pouze deset songů a potom se bez přídavku vytratila pryč. Celý set začínal novinkou „Beg For It“ a hned druhá pecka zazněla „Into Debauchery“, oba songy z posledního alba. Následovala „Medicate Me“, singl z minulého alba, "Dreamin´ In A Casket". Mezi jednotlivými skladbami jsme byli svědky Jockeho krátkých vtipných projevů, během písniček potom jeho šaškování na pódiu. Jakýsi rotující pohyb, který prováděl v každém volném okamžiku, by se mohl jevit jako vyvolávání deště. Po "Medicate Me" jsme se zase vrátili k poslední desce, ze které zazněly další dva songy a potom zaznělo konečně něco alespoň o maličko staršího a to skladba „My Good Reputation“, ale za celou dobu jsme se, bohužel, nevrátili až ke kořenům kapely. Jistá kompenzace přišla v hitovce „Bang On Your Head“. Jako obvykle, bubeník Adde vstává od bicích a odchází pryč, vystřídán je jedním ze zvukařů, který však předvádí perfektní výkon. „A teď vám zahrajeme skladbu „Dreamin´ In A Casket" z alba "Dreamin´ In A Casket", takže tedy: „Dreamin´ In A Casket,“ uvádí jednu z posledních písní Jocke.
Po této skladbě si můžeme vyslechnout „velmi zajímavou“ historku o tom, jak nahatý Jocke potkal ve sprše Nikkiho Sixxe, a blíží se závěr vystoupení v podobě skladby „We Don´t Celebrate Sundays“. Jocke za sebe dost často nechává zpívat rozdivočelé publikum a všichni se náramně baví. Kytarista Vic Zino šplhá na reprobednu, která je skoro vyšší než on, kde potom odehrává celou písničku a na konci páchá sebevražedný seskok dolů. Přežívá. Následuje potlesk a kapela se loučí. Nejsem jediná, komu se set zdál příliš krátký, a fanoušci chtějí svoje miláčky zpět. Kapela se ještě přijde uklonit, rozdá trsátka a paličky, pak ale nekompromisně mizí do zákulisí. Já odcházím poněkud rozčarovaná. Nedá se upřít šílená energie, která z vystoupení sršela a i samotná kapela působila, že se při koncertu baví minimálně tak jako fanoušci, ale mně něco chybělo. Težko se to popisuje, ale jak kolegyně Karolína hodnotila vystoupení jiné kapely na jiném festivale, věta: „Byla v tom spousta enerige, ale jako kdyby byla před pódiem skleněná deska, za kterou se ta energie nedostala k divákům,“ zdála se mi výstižná. A vážně jenom ke mně?
Playlist: Beg For It, Into Debauchery, Medicate Me, Shades Of Grey, Nervous Breakdown, My Good Reputation, Bang On Your Head, Wild Boys, Dreamin' In A Casket, We Don't Celebrate Sundays
Nyní se v pivovaru vše mění. Na pódiu nastupují DJové a ve všech patrech začne dunět různá muzika. Kdyby nám nejel autobus až v 8:35 ráno, ihned bych prchala. Takhle jsem byla vděčná za industriální prostory, děsivou dunivou hudbu a předražený Red Bull. Přesto jsem ráda, že jsem tenhle výlet podnikla a doufám, že HCSS někdy zavítají i k nám.
|
