Finští Tarot vešli ve všeobecnou známost jako „kapela basáka Nightwish“. Avšak nejdéle předposledním albem „Crows Fly Black“ si bratři Hietalové a spol. zajistili pevné místo na scéně a uznání jak kritiky, tak fanoušků. S novým počinem „Gravity of Light“ si dali trochu načas (ostatně, celková frekvence vydávání desek není u kapely přehnaně vysoká) a už předem můžu říct, že novinka jen potvrzuje stále stoupající úroveň tvorby kapely. Pro jedince, kteří mají rádi pořádný řízný power metal s chytlavými a gradujícími refrény, tábor Tarot myslím momentálně přináší mnohem víc zajímavé muziky než Marcovo druhé působiště.
Celkově je deska hitovější a na první poslech přístupnější než její předchůdce, který měl v sobě přeci jen trochu víc progresivity. „Gravity of Light“ je naopak celkem přímočaré album s chytlavými kousky, jejichž melodie vám uvízne v hlavě prakticky okamžitě. Můžou za to hlavně zmíněné silné refrény – nejlepším příkladem budiž singlovka „I Walk Forever“, hodně nakažlivá je taky vrstvená „Rise!“. Ve spoustě skladeb výborně fungují akustické pasáže a zpomalení. Prostředek alba je pravda trochu nevýraznější – skladby jako „Pilot of All Dreams“, „Magic and Technology“ a „Calling Down the Rain“ mě příliš nezaujaly – možná proto, že jich chybí ona „epičnost“ (když už se mám vyjádřit tak kýčovitě), která tvoří významný prvek v tvorbě Tarot. Úvod a závěr ale naštěstí přináší pořádný nářez a ani jedna z jmenovaných méně výrazných skladeb není vyloženě špatná, takže výsledný dojem to nijak katastrofálně nekazí.
Tím hlavním, co kapele dává charateristickou tvář a odlišuje ji od okolí, je samozřejmě „zlý hlas“ Marco Hietala. Originálním prvkem je ale zařazení druhého mužského hlasu, který patří Tommimu Salmelovi. Marco se o své party dělí s Tommim téměř rovným dílem a vzhledem k tomu, že jejich barva hlasu je hodně podobná, výsledný efekt je vskutku obdivuhodný. Navíc Marcův hlas je právě tou přidanou hodnotou, která činí z poslechu tvorby Finů výjimečný zážitek a dodává jí jakousi smyslnost. Parádní výšky, mrazivé šeptané pasáže a když Marco v závěrečné „Gone“ majestátně pěje: „I sail my dreams to Babylooooooon....“, tak já zaháním husí kůži a už vážně nemám, co bych dodala.
|
