Někdy mi to připadá, že jsou na světě jen dva druhy kapel. Ty, které čerpají (někdo by řekl i kopírují) z hudby AC/DC a pak ty ostatní. Američtí Jackyl samozřejmě už od svých počátků patří do té první kategorie. A proto není náhodou, že na jejich dvou albech hostoval samotný Brian Johnson. Ani dvacet let od svého založení se Jackyl nezměnili. Stále je tlačí dopředu angusovské riffy a hlas Jesseho Jamese Dupreeho, který je v jistých polohách jasným klonem Bona Scotta. Čili, pokud máte rádi AC/DC, bude se vám dobře poslouchat i Jackyl.
Nabízí se srovnání s vycházejícími australskými hvězdičkami Airbourne. S nadsázkou se dá říci, že Jackyl byl nejznámější klon AC/DC v devadesátých let a Airbourne jsou nejznámějším klonem o dekádu později. Ovšem oproti Airbourne mají Jackyl přece jen více osobitosti a jen bohapustě nevykrádají desky australských nestorů. Riffy Jeffa Worleye samozřejmě nejsou nijak původní, ale kromě Anguse v nich zaslechnete i další vlivy. Určitě je slyšet, že mezi další Worleyho oblíbence patří Joe Perry (Aerosmith) a že Slashova sóla neslyšel také jen z rychlíku. Proto si u mě Jackyl stojí o trochu výš než Airbourne. Už jen proto, že dokáží vystřihnout klasickou pijáckou odrhovačku, jako zde titulní „When Moonshine And Dynamite Collide“.
Novinka je pro Jackyl, i když po osmi letech, jen další deska do řady. Navazuje na to, co v roce 1992 odstartoval jejich platinový bezejmenný debut (vzpomínáte na věci jako „I Stand Alone“, „Redneck Punk“ nebo „The Lumberjack“?) na který už s menším úspěchem navazovala další alba. V době debutu měli ale Jackyl asi nejsilnější nápady, na které se jim nepodařilo navázat. Ale zase jim to neubíralo na energii. Proto i zde stojí otevírák ve stylu AC/DC „Loads Of Fun“ nebo drzá „My Moonshine Kicks You Cocaine Ass“, již zmíněná titulní věc nebo „Deeper In Darkness“, která se pyšní riffy z pokladnice Skid Row z období „Slave To The Grind“. Jediným malým překvapením zůstává skladba „Just Like A Negro“, což je cover od černošské funkrockové party Mother´s Finest. Samozřejmě věc je zahrána s patřičným rockovým drivem.
V případě Jackyl jde v podstatě o písničku. Ať už je původní nebo jen bohapustá kopírka, na to už tahle kapela léta zvysoka... Samozřejmě u recenzenta jim to body srazit musí, ale i tak si myslím, že novinka Jackyl není vůbec špatná. Dobře se bude poslouchat v autě nebo při práci na zahradě. Konzervatoristi nebo studenti moderního umění se o ní učit nebudou. A proč taky. Jackyl jsou tady od toho, aby bavili a tím svůj účel splní. Proroky už má rocková hudba jiné.
|
