V únoru letošního roku avizovala Panychida, že následovník debutového alba „Paganized“ se začíná hlásit o svoje místo na slunci. Mimo jiné zazněla i hláška, že důležitým aspektem alba bude „i představení nového zpěváka Vlčáka, který rozhodně posune Panychidu novým směrem“. Bývalý hlas kapely, nezaměnitelný krákor G.H.M., opustil Panychidu již před dvěma lety a působení zpěvandule Appii bylo pouze epizodní, a tak zkompletování sestavy bylo rozhodně dobrou zprávou. Nicméně pokud ve vás avízo o novém směru (obzvlášť pak po výborném „Paganized“) vyvolalo podobně nepříjemné svrbění, asi chápete, že jsem novinku „Měsíc, les, bílý sníh – Moon, Forest, Blinding Snow“ vyhlížel víc než s opatrností.
Na otázku, zda Panychidu charakterizoval víc krkavčí skřípot G.H.M., nebo pohanská atmosféra, ubzučené kytary, chytlavé dudy či flétna je odpověď jednoduchá. Nikdo není nenahraditelný, melodické nápady, instrumentální vychytávky i chytlavost lidových nástrojů zabírají stoprocentně a tak Panychida nepřišla o svoji svébytnost. Přesto na ohlášenou změnu (přirozeně) došlo. Vlčák se evidentně narodil v jiném krkavčím hnízdě, jeho hlas kapelu přibližuje (a tím pádem i ubírá cosi z výjimečnosti) blíž k blackovému hájemství. Zároveň Panychida využívá mnohem častěji dialog skřípajícího a zahuhlaného (předpokládám Talicova) vokálu, čímž je tento posun ještě výraznější. Na straně druhé, pokud jsem v kole minulém žehral na to, že Magusův zpěv může dřív nebo později zavánět jednotvárností, zmíněný dialog je zárukou toho, že deska nemůže znít (a ani nezní) monotónně – byť hlavní zásluhu na tom mají nápadité kytary, lidovkové motivy (flétna a dudy) či třeba čistý chorál, podepřený křehkou flétnou - a hlavně díky téhle kombinaci (vedle kytarových motivů) je pro mě skladba „Ryhope“ absolutním vrcholem aktuálního snažení Panychidy.
Z jedenáctky vlastních skladeb ještě stále vydatně dýchá šmak štiplavých pohanských ohňů. Pro zachování atmosféry (v tomhle ohledu trochu díky vokálu zaniká užití staroslovanštiny v „Alatyri“ a v „O Orĭlě i Zmĭji“) považuji za velice důležité zařazení obou instrumentálek „Velijĭ dĭnĭ“ i „Kračunŭ".
Ta druhá pak dokonale připravuje půdu pro druhý velký okamžik, titulní „Moon, Forest, Blinding Snow“, kde skotačící kytara v kombinaci s rozvernou flétnou skvěle odlehčují uřvaný zpěv a Panychida v tom nejlepším duchu navazuje na oslňující náladu debutu. Velkým plusem je fakt, že i když občas Panychida sklouzne k obyčejnosti („The Fire Worshipper“, „Flaming Forest“), pokaždé dokáže i ubíjející nářez oživit hravým motivem, vyhrávkou, nápadem. A vydatně tleskám i za utajený bonus v podobě „Black Wings of Death“ z dílny hamburských pirátů Rolfa Kašpárka s nezaměnitelným puncem Panychidí originality.
Panychida je jiná. Nechci říct, zda lepší nebo horší, to se bude individuálně odvíjet od toho, jak máte nastavené hranice chuťových buněk a zda vás oslovuje víc black, folk či samotné pohanství. Dřív bych Panychidu označil jako ryzí pohanskou kapelu, dneska spíš použiju výraz black-folk metal s výraznou pohanskou atmosférou (jakkoliv mohou být tyto pojmy blízké, „Měsíc, les, bílý sníh“ dokazuje, že se mezi nimi rozdíl najít dá). Panychida ztratila kus osobitosti a svým výrazem krapet zaplula do davu. Naštěstí nabídla dostatek nápadů, aby s davem úplně nesplynula a stala se přehlédnutelnou. Byť mě její „sněžná slepota“ neoslnila tak vydatně jako „Paganized“, stále je co do činění s hodně povedenou nahrávkou.
|
