V lecčems mi současná rocková scéna připomíná přelom osmdesátých a devadesátých let. Tehdy taky vedle řady tvrdých kapel působily milióny hairmetalových formací. Vedle velikánů stylu jako Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison nebo Warrant tady byly řady kapel jednoho hitu. Některé z nich během času dokázaly své kvality a přežily dodnes. Některé zazářily jako jeden z neonů na Sunset Boulevard a zhasly dříve než stačily něco kloudného vydat. Dnes je tomu stejně. Máme tu Mötley Crüe, máme tu Guns n´Roses, Ratt i Poison, ke kterým se přidali ještě Crashdïet nebo Hardcore Superstar, ale pak tu máme řady dalších kapel typu Babylon Bombs, Jettblack, American Sixgun, Dirty Skirty nebo... Skill In Veins.
Všechny tyhle kapely by byly rády novými Mötley Crüe, což se jim ale povede skutečně jen stěží. Můžeme proto tyhle formace dělit na ty, se kterými můžeme počítat do budoucnosti a pak na ty, které se prostě rozplynou jako pára nad hrncem. A jelikož tohle je recenze na letošní debutovou desku italských Skill In Veins, budeme se zabývat jen touhle kapelou. A o té si dovolím tvrdit, že ji nějaká budoucnost čeká. Pokud ovšem nepřeváží ego, jak tomu u podobných kapel bývá, a Skill In Veins nedojedou na osobní spory jako jejich (soudě podle poslechu) největší idolové... Skid Row.
Hned od první věci „Can´t Ride My Soul“ je jasné, že zpěvákovi Gabriele Gozzimu učaroval výraz Sebastiana Bacha. Navíc disponuje stejným hlasovým rozsahem jako Bach, dokonce i ta barva je podobná. Kytary řežou stejně jako v období debutu Skid Row, občas nahlédnou i progresivnějšímu znění desky „Slave To The Grind“. To hlavně ve chvílích, jako je třeba věc „Sick Mind“, kdy se Gozzi pustí do rvavé polohy Bacha z titulní věci „Slave To The Grind“.
Z výše napsaných řádek se může zdát, že Skill In Veins jsou jen bohapustou kopírkou Skid Row. To ale není pravda. Třeba „Just Another Drink“ by Skid Row rozhodně takhle nenapsali. Je z ní, díky slide kytaře, cítit spíše duch Cinderelly nebo Jona Bon Joviho z období „Blaze Of Glory“. „Don´t Need You To Cry“ by byla zase na poměry Skid Row moc sladká a „I ´m Living My Life“ moc rozdováděná.
Když tak tuhle desku poněkolikáté poslouchám, říkám si, sakra ona je to vlastně docela dost dobrá věc. Prvním dvěma albům Skid Row se sice rovnat nemůže, ale když do ní proniknete, dám ruku do ohně za to, že se vám bude líbit víc než „Subhuman Race“, „Thickskin“ a „Revolution per Minutes“.
|
