Zimní verze festivalu Masters of Rock je jakýmsi předělem, od kterého se můžeme zase začít těšit na ten letní. Po minulém ročníku, kdy byla sestava kapel poněkud méně divácky atraktivní, se letos pořadatelé opravdu vytáhli. Nebylo divu, že hala Euronics se zaplnila do posledního místečka – Freedom Call jsou tu oblíbení, Paul Gilbert je kytarový bůh, Pretty Maids tu nebyli osmnáct let a díky poslední desce je o ně opět velký zájem, Stratovarius tu mají velkou základnu věrných fanoušků...no a Helloween? O těch až později. Příslib byl každopádně veliký (samozřejmě převážně pro milovníky melodických žánrů, ale na tom není nic špatného – od tvrdé hudby jsou tu jiné akce). Už záleželo jen na tom, jestli se splní alespoň většina očekávání.
Mohutný závěr večera byl ale ještě v nedohlednu. K výškovému výšlapu k hale nám začal padat sníh, aby nebyla atmosféra zimního festivalu o nic ochuzená a při čekání na otevření haly jsem stačila pěkně vymrznout. Devět kapel za sebou od časného odpoledne je pořádná nálož a hlavním tahákům předcházelo ještě několik kapel, které celý večer rozjížděly. Nepřítomné Barricade vystřídala na postu první kapely jediná ryze česká banda toho večera – James D.S., s Davidem Spilkou za mikrofonem. David je opravdu moc dobrý zpěvák a taky schopný frontman. Živou a energickou show předvedla ostatně celá kapela a i nějaká ta odezva z publika na sebe nenechala dlouho čekat. K plusovým bodům připočtěte ještě pěknou pyrotechniku. Jen ten styl mi nějak nesedí – kapela sama se označuje jako nu-metalová a jejich hudba má docela říz. Jen by si to chtělo ujasnit, jakým směrem se bude skutečně ubírat, přišlo mi to na můj vkus trochu moc rozhárané. Ani Davidovo nu-metalové štěkání mi neznělo úplně košer – v melodických polohách jsem naopak nestačila koukat. Takže na úvod docela příjemné překvapení.
O Rebelstar jsem, přiznám se, slyšela úplně prvně a ovlivněná názvem jsem čekala spíš nějaké mladé rozjařené glamery. Místo toho přišla sympatická nálož hardrocku – s ne úplně mladými muzikanty. Holanďané hrají chytlavou muziku, která se moc příjemně poslouchá a na festival se hodila. Zpěvák Serge obstarává
zároveň i kytaru a ačkoli jeho vokální schopnosti nejsou úplně oslnivé, pro potřeby podobně laděných skladeb to, myslím, stačí. Skladby jako „Smoke She Said“ nebo „Shelter Me“ musely chytlavostí potěšit většinu přítomných. Kapela dostala štědrých 50 minut hracího času a když už nic jiného, velmi příjemně zkrátila čekání na hlavní hvězdy.
S česko-německými speedmetalovými Symphonity jsem měla tu čest už na loňském Basinfirefestu a jako fanoušek Dionysus jsem byla samozřejmě zvědavá na zpěváka Olafa. Tenkrát mě jejich představení trochu zklamalo. O to víc mě zajímalo, jestli si pověst napraví. Kapela si s sebou (kvůli Olafovým rodinným problémům) přivezla náhradu. Překvapivě jí byl sympatický Herbie Langhans ze Seventh Avenue, který má nejen skvělý hlas, ale je taky moc dobrý showman. Takže to, co by mělo kapelu teoreticky oslabit, ji naopak posílilo a koncert měl vážně šťávu. Pro ten večer tedy napravená reputace číslo jedna.
Velmi mě pobavilo zařazení vikingů Varg mezi zbytek line-upu. Do dramaturgie večera se vážně příliš nehodili, ale příznivců se v publiku přesto našlo dost. Folk prostě momentálně táhne. Mě jejich show, založená na černo-červeném warpaintu, hořících pochodních, heroických pózách a německých textech, víc než co jiného rozesmívala. Publikum se ale bavilo (byl tam i pokus o malý moshpit) a poslední hitovka „Skål“ trochu obměkčila i mě. Rozhodně lepší koncert, než na Metalfestu.
Program se pomalu přeléval do druhé poloviny a já ani nevěděla, na co se těšit dřív. Nejblíž bylo vystoupení Freedom Call a o těch moc dobře vím, že nikdy nezklamou. A samozřejmě, že se tak nestalo ani tentokrát. Už s první, pěkně letitou „We Are One“ se na pódium
přihrnula neskutečná energie a dobrá nálada, zosobněná především ve frontmanu Chrisovi. Jeho úsměv od ucha k uchu je strašně nakažlivý a během jejich show mě začaly od smíchu solidně bolet obličejové svaly. Tady také nechyběl kytarista Lars, který koncert na Metalfestu vynechal – a chyběl mi nejen proto, že vypadá jako model spodního prádla (ačkoli na škodu to samozřejmě taky není). Freedom Call nacpali do setu jeden hit vedle druhého a předvedli, jak má vypadat čistá radost z hraní, plné nasazení a jak správně předat energii publiku. Při „Tears of Babylon“, halekavé „Far Away“ nebo zábavné „Mr. Evil“ se prostě nedalo stát v klidu. Kapela si zjevně naplno užívala velké a hlasité publikum, a to snad ještě víc, než je u nich běžné. Myslím, že jejich koncert bych mohla vidět stokrát a stejně by se to neomrzelo.
Playlist: We Are One, United Alliance, Thunder God, Tears of Babylon, Out of the Ruins, Warriors, Far Away, Mr. Evil, Land of Light
Paul Gilbert je pojem. A je to bezpochyby geniální kytarový virtuóz, známý především z Mr.Big. Jeho umění a prvky navíc, které do své show vkládá, jsou hodné obdivu. S tím nemůže polemizovat nikdo. Faktem ale je, že jeho koncerty se hodí spíš do komornějšího prostředí klubu, kde se sejde soustředěné a zasvěcené publikum. Ne na festival, kde se dav těžko adaptoval z rozjuchané happy metalové atmosféry na kytarový rock s minimem vokálů a maximálním možným počtem sól. A já se navíc tak hrozně nemohla dočkat závěrečné trojice kapel, že kombinace všech těhle faktorů nakonec způsobila, že jsem se trošku nudila. Kytarista je to ale geniální a obzvlášť skladby, které byly doprovázeny vokály, se poslouchaly velmi příjemně. A když si kapela vystřihla cover The Doors „Light My Fire“, šlapalo jim to perfektně.
Po Freedom Call druhý vrchol večera – kapela, která Českou republiku naposledy navštívila před osmnácti lety a která tu má hodně fanoušků. Navíc kapela, která svou poslední deskou „Pandemonium“ hlasitě dala najevo, že ještě nepatří do starého železa. Lákadla na Pretty Maids byla velká. Já ale byla malinko skeptická. V létě jsem je viděla ve Švédsku a i přes skvělý setlist mě jejich vystoupení nějak neoslnilo. Po první skladbě na Zimním MoRu bylo ale vše zapomenuto. Ronnie Atkins a spol. se do toho vrhli naplno a když se během první skladby vyřešili menší zvukové potíže (hlavní byla ta, že skoro nebyl slyšet zpěv), nic už nebránilo perfektnímu zážitku. Basák Hal Patino přinesl do kapely novou krev, ale Pretty Maids se mi zdají znovuzrození celkově. Skladby z nové desky fungovaly perfektně a skoro se mi zdálo, že při nich byla odezva publika největší. Dvě zazněly hned na úvod, během setu jsme slyšeli ještě „It Comes at Night“ a mrazivě krásnou „Little Drops of Heaven“, která v procítěném živém podání téměř vháněla slzy do očí – stejně jako klasická balada „Savage Heart“. Během vymezeného času udělali Dánové rychlý průřez největšími hity a hodně se toho samozřejmě nevešlo. Publikum sice vypadalo, že z velké většiny není úplně znalé klasických skladeb, ale odezva byla i tak velká. Ronnie sympaticky komunikoval a předvedl skvělý výkon. Myslím, že nikoho z těch, kdo na návrat téhle kapely k nám čekali, nemohl koncert zklamat ani v nejmenším. Možná jen tím, že byl moc krátký. Na závěr jsme slyšeli jeden z největších hitů „Future World“ a všichni tušili, že to není naposled, co dnes slyšíme skladbu s tímhle názvem.
Playlist: Pandemonium, I.N.V.U., Love Games, Back to Back, Rodeo, Savage Heart, It Comes at Night, Please Don´t Leave Me, Little Drops of Heaven, Red, Hot and Heavy, Future World
Stratovarius jsou u nás naopak častými návštěvníky. Nechybělo ale málo a celé turné s Helloween mohlo být kvůli zákeřné nemoci, která postihla Jörga, vážně ohroženo. Finové ale bleskově našli za bicí náhradu – usměvavého Alexe Landenburga z Axxis, před kterým smekám,
že to všechno zvládnul tak narychlo. Už jsem Stratovarius párkrát viděla, kapelu mám ráda (obzvlášť v současné sestavě) a čekala jsem standardně nadprůměrný výkon s malým otazníkem nad Kotiho hlasovou formou. Kapela otevírala hitovkou „Phoenix“ a já se během chvíle nestačila divit, jak moc se mi show líbí. Muzikanti vypadali, že si to nesmírně užívají (obzvlášť Lauri Porra měl celou dobu pusu od ucha k uchu) a Timovi to zpívalo na výbornou – doufejme, že mu to vydrží celé turné. Nové skladby se pěkně poctivě střídaly se staršími a velmi mě potěšil výběr „Legions“, „Paradise“ a skvělé „Speed of Light“. Zazněla i nejčerstvější novinka – singl nového alba „Darkest Hours“, která zapadla, jako by už byla osvědčeným hitem a fungovala bezvadně. Ani nějak nedokážu říct, proč se tenhle koncert Stratíků tolik lišil od těch ostatních a proč mě bavil o tolik víc, než je obvyklé. Možná to bylo tím nasazením kapely a radostí, s jakou se pohybovala po pódiu. I Koti vedle skvělého vokálního výkonu přidal nadstandardní komunikaci s publikem a celkově z toho vyšla speedová smršť, která plnou halu řádně rozhýbala. Skvělá show, hezky poskládaný setlist a sympatické vystupování kapely – dohromady asi nejsilnější zážitek, co jsem kdy z jejich koncertu měla.
Playlist: Phoenix, Legions, Darkest Hour, The Kiss of Judas, Deep Unknown, Eagleheart, Father Time, Paradise, Speed of Light, Hunting High and Low, Black Diamond
Na úplný závěr měl přijít absolutní vrchol. Ačkoli mám Helloween ráda a poslední deska se mi líbí opravdu hodně, byla jsem silně skeptická. Hlavně kvůli tomu, že už živé výkony kapely (a hlavně Derise) znám. Rozhodně jsem si netroufala odhadovat, co budeme moct očekávat. O intro se postarali AC/DC a když zazněla melodie z „Who Is Mr. Madman?“ a nádherně osvícené obří kolo z obalu alba se za bicími roztočilo, vážně to bralo dech. Kapela otevírala novinkou „Are You Metal?“ a publikum se hned chytlo. Hned od začátku byla jasná jedna věc – Helloween jsou v parádní formě a strašně moc si koncertování užívají. To bylo poznat úplně ze všeho. Nalevo Sascha, který vypadal ve zvoleném oblečení jako krotitel lvů (mimochodem nám idol dívčích srdcí nějak přibírá...aby ho ty náctileté fanynky nezavrhly), napravo dvojblok z původní sestavy – Markus, který zářil jak sluníčko a čile komunikoval s fanoušky a Weiki, který mě bavil ze všech nejvíc. Jeho série ksichtů při kytarovém sóle mě
naprosto dostala do kolen – stejně jako jeho skryté vtípky, které běžně provozuje někde
schovaný v rohu, když se většina lidí dívá na Derise. Od něj jsem si přála jenom to, aby to moc nekazil. A ono ejhle. Těžko říct, co s tím hlasem dělal, ale v rámci jeho možností to byl skutečně heroický výkon s vypětím všech sil. Obzvlášť, když z nového alba zazněly jen dvě nové skladby a když nepočítám „If I Could Fly“ a třetinu „Keeper´s Trilogy“, byly všechny položky na setlistu jeho předchůdců. A mám velkou radost, že jsem v předchozí větě mohla použít množné číslo. Když Andi řekl, že zahrají skladbu z „Walls of Jericho“, tak jsem myslela, že jsem se přeslechla. No a co jiného mohlo zaznít, než „Ride the Sky“. A za mě tedy velká, obrovská pochvala za odvahu tohle zpívat. A největší překvapení? Ono to dopadlo dobře – a kapela i publikum si to vážně užili. Taky potěšilo zařazení „I´m Alive“, ale možná bych uvítala víc novějších skladeb (ve Vídni zazněla „Handful of Pain“ – za tu bych v Praze vraždila) a „World of Fantasy“ z novinky. Ona by se tam možná vešla, kdyby Deris vynechal některé z těch řečiček. Jinak to ale naprosto nemělo chybu. Kapela se dvakrát vrátila na přídavek a já byla najednou napevno přesvědčená, že musím jet i do Prahy. Nevěřila jsem, že tohle někdy vůbec vypustím z pusy (a věřte, že já jsem ten poslední, kdo by to přiznal bez pádných důkazů), ale tohle je úplně poprvé, kdy mám pocit, že Helloween porazili Gamma Ray, jak co se týče posledního alba, tak i současného živého projevu. A asi nikdo z toho není překvapenější, než já.
Playlist: Are you Metal?, Eagle Fly Free, March of Time, Where the Sinners Go, If I Could Fly, I´m Alive, Ride the Sky, I Want Out, Keeper of the Seven Keys/Haloween/King for a 1000 Years, Future World, Dr. Stein
|
