Jsou nahrávky, které bývají svými hodnotiteli cejchovány nálepkou "vhodné pro jízdu do auta". Pokud hledáte něco do pražského provozu na páteční odpoledne a nevadí vám špetka krkolomné progrese, mám pro vás tip. Germáni Tangent Plane právě vydali svoje druhé album, nazvané "Project Elimi". Statistická fakta leccos (tedy nejméně stylové zaměření) naznačují - osm skladeb, délka přes hodinu a čtvrt, koncepční příběh...
Nenechte se však zmást poetickým bookletem, nízkým počtem skladeb, či snad použitím pojmu koncepční. Tangent Plant jsou totiž svérázové, kteří si absolutně nelámou hlavu s nějakou soudržností, nahrávce chybí nejen pověstná červená, ale jakákoliv nit, která by "Project Elimi" udržela pohromadě. Možná by bylo férovější, kdyby Tangent Plane na rovinu rozparcelovali jednotlivé pasáže a přiznali se k nějakým zhruba třiceti až sedmdesáti kraťounkým skladbám - z nichž některé (budeme-li stříhat, krájet a ořezávat a nechávat to smysluplné, určitě se dostaneme přes polovinu současné hrací doby) by vám v hlavě mohly zůstat poměrně dlouho a plně by uspokojily vaše libido.
Aby té myšlenkové neuspořádanosti nebylo málo (ale ono to tak nějak jde ruku v ruce), korunu tomu nasazuje křikloun Jan Michaelis. Zvyknout si na jeho projev stojí celkem dost úsilí, snahou o vševýrazovost mi připomíná voyagerského Daniela Estrina. Bohužel, na rozdíl od něj Michaelis se svojí teatrálností občas zabrousí až do značně nepříjemně znějících (zejména pak jakési vyklepané vibráto či přiškrcené výšky) poloh a pak nejsilnější prvek kapely, melodické klávesy, občas podpořené svěží kytarou, se může ve snaze o posluchačovu přízeň přetrhnout, ale vše je marné. I přes výše uvedené (snad chápete, že zabývat se podrobnějším pitváním skladeb, z nichž jen dvě se vměstnají pod sedm minut, by bylo na malý román) se v tomhle babylonu najdou záchytné body. Jediná skladba, která je naprosto konzistentní (samozřejmě, že ani zde se nevyhneme drobným chameleonským libůstkám), nabídne nejchytlavější motivy a má schopnost zaujmout i něčím jiným, než pácháním alotrií s tempem a náladou, je příjemně poetická (většinou) „Deadborn“.
Zvláštní melodie, u které platí, že objevila-li by se na na desce „standardní heavy-progresivní kapely“ asi by vyčnívala z úplně opačného konce, než je tomu na „Project Elimi“. Závěrečná titulní sága má ambice se téhle skladbě přiblížit, ale jiý by vám mělo být jasné, že při délce přesahující dvaadvacet minut není možné udržet myšlenkové pochody v jednom směru. Snaha znít pompézně a důstojně ve finále příběhu nevyznívá až tak do ztracena, snaha nacpat do hudby maximum barev a emocí je však poněkud kontraproduktivní. Ke cti Tangent Plane nutno přiznat, že muzikanti nejsou ani onanové, ani nemehla, takže dokáží strhnout a zaujmout. Obecně platí, že v pomalejších pasážích a v druhé polovině desky jsou Tangent Plane (jak říkám, tím, který fungující vlak občas vykolejí, je hlavně křikloun) nejpřesvědčivější.
Možná je toto hodnocení ovlivněno tím, že nemám k dispozici text samotného příběhu. Troufnu si však tvrdit, že ani jeho detailní znalost tenhle myšlenkový chaos nedokáže utřídit a
hudební rozháranost nedokáže spoutat. A tak hledáte-li něco, s čím si budete moci v hustém pražském provozu tu pocukávat, tu zrychlovat jen proto, abyste mohli brzdit, tu brzdit jen proto, abyste mohli zrychlit, tady si nechápavě zakroutit hlavou, tady si za nadávat a občas i vztekle vytrčit prostředníček, zkuste "Project Elimi". Stejně tak jako v tom pátečním provozu nepůjde o uspávací a nudnou selanku a přitom je slušná pravděpodobnost, že se do cíle - přes všechny jizvy, šrámy a útrapy - dostanete ve zdraví.
|
