Přiznám se, že když jsem si album chtěla poprvé pustit, zvládla jsem jenom první dva songy a pak jsem ho musela na dlouhé týdny odložit, než jsem se odvážila ho opět rozběhnout. K poslechu mě nelákal ani laciný singl „Dirty Woman“, který mě naopak spíš odpuzoval. Kam dal Peter Tägtgren rozum a snahu o to dělat něco umělecky zajímavého? K novému pokusu o poslech „You Only Live Twice“ mě dost překvapivě přiměla Gojira, kdy mi některé její songy lehce připomněly elektricky zdeformovaný zvuk novějších Pain, kteří už díky předchozí placce nemají s původními příliš společného.
Už na posledním počinu „Cynic Paradise“ se jasně rýsovalo, že Peter touží po změně. Ta se ale ve finále neukázala tak dramatickou a dokonce i skeptik a milovník původního soundu Pain po druhém (sic dlouho odkládaném) poslechu uznal, že na „You Only Live Twice“ opravdu něco je. Trochu se mi zdá, jako kdyby se Peter z Pain a Hypocrisy pokoušel stvořit jednu jedinou kapelu – tak na mě nové album působí. Zdá se mi víc „hypocrisovské“ než „painovské“, ačkoliv je pořád plné industriálních prvků, někde dost ochuzených, jindy zas moc natlačených na kupu. Tentokrát ale trochu temnějších než dřív.
Vokální linka ze začátku ztrácí svoje kouzlo v podobě Peterova čistého zpěvu, který na předchozích počinech přesně vymezoval a charakterizoval podobu Pain a odlišoval je tím od jiných industriálních kapel. Zbytky z něj můžeme najít například v písni „The Great Pretender“, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších skladeb na tomto albu. Možná je to právě díky tomu, že zní nejvíc jako klasičtí Pain, možná díky chytlavému refrénu. O to víc si potom cením songů, jako je hned následující jmenovec alba „You Only Live Twice“, který zní zatraceně jako pořádní Pain.
Samozřejmě, že stále zůstáváme v industriálních, svým způsobem tanečních rytmech, u chytlavých melodií a refrénů. Zvuk ale už posledně utrpěl jakési zhuštění a celek pak může působit možná trochu překombinovaně, navíc se objevuje daleko víc skladeb, díky nimž deska zapadá mezi ostatní industriální kapely. Málokterý song z poslední placky bych bez vokálu dokázala zařadit mezi Pain. Například „We Want More“, ačkoliv rychlá, chytlavá píseň, nenalézám v ní jedinou notu, která by byla typická pro tuto skupinu.
Necháte-li ale desku hrát celou a nesoustředíte se na jednotlivé skladby, vznikne z toho vcelku příjemná třičtvrtěhodinka obsahující horší i lepší momenty. A koneckonců, i ta „Dirty Woman“ zapadá do kontextu alba. Místy vůbec deska zní, jako kdyby byla právě pro onu líbivost stvořena. A když se do ní odhodláte zakousnout, baví. Ale přeci jen, pokud já si chci pustit nějaké Pain, sáhnu raději k „Dancing With The Dead“, nebo k „Psalms Of Extinction“, což ovšem nemění nic na tom, že se k „You Only Twice“ budu ráda vracet, a to daleko více, než k minulé fošně „Cynic Paradise“.
|
