U italských Members Of God se točí všechno kolem jediného tématu. Náboženství. S velkým N. Když vezmete název kapely, či pseudonymy jednotlivých členů, v nichž vyniká svojí objevností především zpěvák, který se i vizuálně stylizuje do podoby jistého celkem známého tesaře (což je paradoxní, neboť budeme-li hledat nejslabší článek kapely, skončíme právě u jeho nepříliš charismatického vokálu), je jasné, že Members Of God jsou buď totální komedianti, nebo jsou víře oddáni natolik, že se jí rozhodli intenzivně šířit i touto cestou (osobně věřím té druhé variantě). Což na jednu stranu znamená, že pokud máte k náboženství jednoznačně vyhraněný vztah (jedno jestli pozitivní nebo negativní), může být tento hlavním hodnotícím kritériem (a je docela sranda sledovat, jak jsou názory na tuhle desku ovlivněny samotným vyznáním pisatelů). Na druhou stranu, věcným pohledem bráno, Members Of God hrát umí a na jejich debutové desce „Ten Talking Words“ se najdou songy, kvůli kterým stojí za to udržet si patřičný odstup.
Je zřejmé, že víra je i hlavním tématem tohoto koncepčního alba. Members Of God mají nejspíš potřebu vytvořit střízlivou variantu Jesus Christ Superstar, takže se nevyhnou určitému stupni teatrálnosti, zároveň však zůstávají natolik při zemi, aby případná živá prezentace byla převážně (možná až snad na některé sbory a divadelní projevy) zvládnutelná pěticí vyvolených. To vše pohybující se v oblasti řekněme hodně umírněného (razancí i prezentací technických dovedností) a převážně jemného progresivního rock-metalu. Playlist desky může se svými sedmnácti položkami vypadat značně obsáhle,
Members Of God však nepravidelně zařazují stylově náladotvorná intermezza, takže těch obsahutvorných položek napočítáme těsně nad deset a počet těch, která stojí za větší pozornost, je poloviční - „Magical Waters“ se silně vlezlým refrénem a praktickou ukázkou „progresivity“ kapely, The Sense“ s velice chytlavými orientálními motivy, vypjatě emotivní náladovka s agresivními vokály „Like Empty Lyrics“, „It´s Saturday“ s pateticky důstojným vokálem a intenzivní gradací (dle mého spolu s nádechem orientu to nejlepší, co Members Of God nabízejí) a svižně rozverná „Don´t Desire“. Vzhledem k tomu, že ve výčtu chybí stěžejní bod příběhu (rozsáhlá „Don´t Murder“) a počet položek, v playlistu označených dvouciferným číslem je hodně nízký, je zřejmé, že sílu desky je třeba hledat spíš v jednotlivých kouscích, než v příběhovém zpracování tématu. A co se už vůbec nevydařilo, je prapodivně pískající zvuk téměř celé nahrávky (alespoň ve formě mp3, poskytnuté přímo od kapely).
Cesty páně jsou nevyzpytatelné. Nepředpokládám však, i přes některé povedené nápady, že by ty membersovské měly kdy vést na titulní stránku progress metalové encyklopedie. A tak coby bezvýhradný ateista (jak říká Cimrman, tak bezvýhradný, až se bojím, že mě pánbůh potrestá) konstatuji, že „Ten Talking Words“ je celkem průměrné album, které v zásadě nenudí, žebříčky hodnot nezmění a po kterém možná i někteří z nás bezvěrců občas klidně sáhnou s vědomím, že ztráta času to sice nebude, ale že v hudební světě se odehrávají daleko zajímavější příběhy.
|
