Kapelu The Murder of My Sweet budou znát asi jen ti nejzarytější fanoušci gothického metalu. Ale co, když řeknu jméno Daniel Flores? Řekne vám to něco více? Možná ne. Kdo to teda vlastně je? Především je to zakladatel a hlavní mozek této formace. Ve Švédsku, odkud kapela pochází, bude ale spíše spojován s progresivní kapelou Mind’s Eye, která na scéně působí už od roku 1992. Daniel Flores tedy není ve své branži žádným nováčkem. Naopak je to velmi zdatný bubeník, klávesista a dokonce i producent. Jeho služeb využilo v minulosti spousta uskupení, zpěváků a projektů. Za zmínku stojí třeba krajané Seventh Wonder či dánští Fatal Force. Skupina The Murder of My Sweet se zrodila v roce 2006, kdy Flores poznal vokalistku Angelicu Rylin, která ho hned okouzlila. Název kapely je inspirován americkým filmem „The Murder, My Sweet“.
Po debutu „Divanity“ z roku 2010, který se dočkal vesměs kladného hodnocení v recenzích, přichází kapela s albem „Bye Bye Lullaby“. Švédové směle pokračují v duchu své první desky a opět sází na chytlavé melodie v kombinaci s ostrými kytarovými riffy a špetkou elektroniky. Klávesy dávají desce lehce gothický nádech a vytvářejí temnou a dramatickou atmosféru. Instrumentálně se na desce podíleli i známí kytaroví velikáni jako Jesper Stromblad (ex-In Flames), Fredrik Akesson (Opeth) či Peter Wichers (Soilwork). Jak už jsem zmiňoval, Daniel Flores má ve Švédsku takové jméno, že si může dovolit i takový luxus.
Největší prostor ovšem dostává vokalistka Angelica, která už na prvním počinu dokázala, že její pěvecké kvality jsou na dobré úrovni. Ona je hlavním pilířem kapely a ona by měla být klíčem k úspěchu. Otázka zní, jestli to celé dokáže utáhnout sama. Řekl bych, že tak napůl. Její barva hlasu je určitě zajímavá, přesto si myslím, že potřebuje ještě na některých místech vyzrát. Chtělo by to možná přesvědčivější projev emocí. Na druhou stranu je vidět určitý pokrok od prvního alba. Angelica působí malinko uvolněněji a možná i jistěji. Nejlépe jí sedí pomalá balada „Meant to Last Forever", která mírně graduje. K osvěžení tu ještě máme doprovodné mužské vokály, které nejlépe fungují v poslední skladbě „Phantom Pain“.
K tomu, abych byl spokojený, mi toho ale chybí poměrně dost. Největší slabinou alba je předvídatelnost a neustálý pocit, že jste něco podobného už někde slyšeli. Během poslechu vám v hlavě naskočí jména jako Lacuna Coil, Nemesea, Evanescence, Within Temptation nebo dokonce popová legenda ABBA. Inspirace není rozhodně na škodu, ale kapela postrádá špetku originality a moment překvapení. Všechny skladby mají jednoduchou strukturu, ničím neoslní ani neurazí. Možná jen skladba „Resurrection“ malinko vybočuje z řady, a to díky své délce i zajímavému kytarovému sólu. Navíc „Bye Bye Lullaby“ je až na pár výjimek téměř identická jako debut, a to i přesto, že v sestavě došlo k pár změnám. Příchod kytaristy Christophera Vettera a baskytaristy Tedda Westlunda ve zvuku téměř nezaregistrujete.
Zakončeme ale pozitivně. „Bye Bye Lullaby“ není rozhodně špatné album a nemá vyloženě slabá místa. Kousky jako „Unbreakable“ či „Idolize“ mají velký hitový potenciál a vsadím se, že po pár posleších si je začnete spontánně broukat i vy. Kapela zkrátka nabízí nenáročnou hudbu, která bude (jak jinak) nejvíce přitažlivá pro příznivce gotiky.
|
