Urob si sám? Australští Empires Of Eden, respektive jejich hlavní hlava Stu Marshall, vykultivoval další variantu sbírky hvězd á la Avantasia. Jenže zatímco Sammetové a jim podobní si alespoň napíšou kompletní skladby, nájemní zpěváci, kterých se na desce „Channelling The Infinite“ sešel stejný počet jako skladeb – tedy jedenáct (respektive skladeb je třináct, ale dvě se v různých variacích opakují) si z drtivé většiny sami napsali text a vokální linku. Ulejváky se stali pouze největší hvězda projektu Udo Dirkschneider, o jehož part se kompletně postaral Stu Marshall a Danny Cecati (Eyefear, Pegazus), kterému vypomohl Sean Peck. Největší hrozbu, která tomuto dílu hrozila, totiž naprostou roztříštěnost dokázal autor veškeré hudby Stu Marshall spolehlivě odvrátit. Deska drží pohromadě, k čemuž jistě přispívá i fakt, že výběr zpěváků se zřejmě řídil jednoduchým pravidlem – oslovený musí být schopen nejen zazpívat, ale taky řvát a ječet a z jeho řezavého hlasu musí být cítit agrese, jedovatost, útočnost. Zbývá tedy zodpovědět pouhé dvě otázky – dokázal Stu kromě kompaktnosti přidat i nějaký hit? A povedlo se křiklounům dotvořit Marshallovi melodie natolik silným projevem, aby „Channeling The Infinite“ stálo za poslech?
Na první otázku není až tak jednoduchá odpověď. Samozřejmě, že ve finále se dobereme jednoznačného ano, problémem je skutečnost, která by vás při dumání nad případnou roztříštěností jen těžko napadla – s postupem hrací doby deska začíná splývat a všednět.
Takže projedete-li jí kompletně v kuse za sebou bez toho, abyste na přehrávači zmáčkli tlačítko „shuffle“, vylezou z toho jako nejvýraznější položky tři úvodní kousky („Cry Out“ vévodí klávesy, neposedné bicí a velice chytlavý refrén, následné „Hammer Down“ pak nezaměnitelný projev dědka Uďáka – možná by jen mohl trochu zkrátit stereotypní meldování refrénu, trojka „This Time“ má úžasně vyřvávatelný refrén, který v hard rockově zabarvených hlasivkách – vlastně je mezi těmi ostatními řvouny takovým hodným klukem – Steva Grimmeta má ohromnou šťávu) doplněné o zadovku „Born A King“ (a je jedno, ve které verzi), která zejména díky pompou nadýchnutým klávesám a především své pomalé pasáži je velice příjemným uvolněním v jinak našlapané desce.
Otázka druhá, která přímo navazuje na tu první. Ano, povedlo a právě proto, když to „shuffle“ tlačítko zapnete, může se kterákoliv z písní (snad jen DiMeova „Your Eyes“ mi díky své nezáživné uřvanosti do uší neleze), založená na silných kytarách (přece nebude Stu hrát druhé housle), melodiích a nekompromisním nasazení stát hlavním tahákem a kterýkoliv z jedenácti vokalistů tím hlavním hrdinou. U mě, jak již naznačeno, vítězí Udo Dirkschneider, Steve Grimmet, Ronny Munroe, Sean Peck a Rob Rock. A pochopitelně Stu Marshall, který hlavně má na svědomí tuhle dost dobrou desku.
|
