Ty řeči o důležitosti třetího alba určitě dobře znáte. V případě švédských Denied sice neznám kompletní předchozí dva albové kroky (navíc na stránkách kapely označované jako demo), které za deset let svého působení udělali, ale už jen z důvodu, aby si člověk udělal obrázek o vývoji, završeném takovou peckou, jako je jejich aktuální album „Let Them Burn“, určitě bude stát za to si udělat podrobnější výlet do jejich historie. I když z útržkovitých stop minulosti je celkem snadno odvoditelné, že ta definitivně vítězná vlna se vzedmula teprve před čtyřmi lety angažováním charismatického pěvce Johana Fahlberga (asi netřeba zdůrazňovat, že jeho domovinou jsou hardrockeři Jaded Heart).
Ne snad, že by Johan nějak zásadně otočil stylovým kormidlem kapely. Denied se od počátku své kariéry drží přímé linie ohraničené pojmy heavy – melody, dovedně pokroucené díky pojmům power - thrash – hard, a o tom, že si kapela stojí i za svojí starší tvorbou svědčí fakt, že na aktuální desce je i pár oprášených a nově nahraných skladeb z prvních dvou demáčů. Budeme-li hledat přibližný komparační materiál (z té melodičtější strany), stačí z rodného Stockholmu poskočit o pár set kilometrů na sever, kde lze narazit na krajany Nocturnal Rites, případně navštívit naše germánské sousedy Brainstorm. A budete-li toužit po výraznější agresi, o kterou u Denied taky není problém narazit, možná si vzpomenete na Vicious Rumors či Metal Church. Jednoduše řečeno, Denied velice suverénně provozují přímočarý, úderně nekompromisní, melodický, lehce zamračený metal. Do kterého Johan se svým rockově nakřáplým, silným a variabilním vokálem dokázal nasypat velice štiplavé koření. A když k tomu přidáte divokou a jiskřící spolupráci kytaristů, neústupně houževnatou a razantní rytmiku i čistý a vyvážený zvuk, je na výbornou desku zaděláno.
Velkou předností „Let Them Burn“ je, že neztrácí tah na bránu, je přesvědčivá v razantních i vláčnějších polohách a i přes poměrně jasnou strukturu (po prvních třech skladbách je tak nějak jasné, co se bude v dalších minutách odehrávat) a barevnost nálad se dokáže ve finále vytasit i s nečekaným (drobným) překvapením. Z téhle věty je předpokládám jasné, kde osobně hledám ty zásadní momenty alba. Úvodní „Judas Kiss“, strhující jízda s výrazným refrénem, nejmelodičtější uvolněná „Dead Messiah“, dokonale kombinující agresi se zpěvností (skvělý, až stadiónově halekací motiv) a baladická „Garden Of Stone“, s procítěně vypjatým Johanovým vokálem. Ano, je to ta zmíněná úvodní trojka, ale znovu připomínám, zbytek alba neztrácí nic na kvalitě, to jen ten moment překvapení už není tak intenzivní. Až do okamžiku, kdy zazní závěrečná zdivočelá „In Hell“, do které kluci dokázali napěchovat i vzteklou klackovitost samotných Skid Row.
Bez nějakých cavyků a dlouhých řečí přiznávám, že na mě Denied udělali sakra dobrý dojem.
|
