Už první pohled na obálku alba “Metal Is Invincible” (respektive na její levou polovinu) jasně říká, co se na téhle desce bude dít. Odrbaná džíska s nášivkami, ocvočkovaných minimálně 70 procent jinak odhaleného povrchu těla, krapet prořídlé háro a zarputilý výraz maníka, pod heslem „Metal je nezlomný“, soupeřícího s byznysem celého světa. Čekali byste od téhle desky něco jiného, než klasický a až dřevní heavy metal? Pokud snad ano, tak vás citace z promo materiálů snad definitivně přesvědčí: „Nenajdeš nic jiného, než ryzí a divoký METAL, stoprocentně se vyvarující všech nechutných moderních tendencí. Jestliže jsi opravdu, ale OPRAVDU oddaný staré škole, o tvý prachy tě neoškubem, na to vem jed!!!
Je to jen póza plná klišé nebo holá a syrová realita? Staromilci zajásejte, brazilci Axecuter, vedeni principálem Danielem "Danmented" Azevedem nekecaj. Nahrává jim fakt, že svůj archaický hlomoz provozují jen v tom nejzákladnějším tříčlenném složení (basa, bicí, kytara) i že Danmentedův uřvaný vokál je tak neotesaný a sympaticky netvárný, že mu vlastně nic jiného, než vsadit na nekompromisní valivý nářez bez kudrlin, nezbývá. Podobně je na tom i zbytek kapely, v instrumentálních pasážích se nějaké virtuozity obávat nemusíte, tady se táhne přímo na bránu, syrové a přízemní sbory slouží strohé a útočné náladě alba a rozhodně nemají za úkol vytvářet nějaké atmosférično.
Své vypovídají i samotné názvy skladeb. „Metal Is Invincible“, „Too Heavy To Load“, „Destructive Blietzkrieg“ či „Feed The Beast“ (byť některé z nich se v roce 2001, kdy byly napsány, původně jmenovaly úplně jinak) tím klišé skutečně krapet zavánějí. Hudební nápady? Přátelé, zdůrazňuji, jsme zamrzlí v archaickém dávnověku. To, na čem stavěli ve svých začátcích (a na které se odvolávají i samotní Axecuter) např. Venom, Exciter, Motörhead, Sodom či Tank, za sebe můžu přihodit i špetku raných Manowar či bezelstnost (méně divokých) S.D.I., v tom se Axecuter vyžívají, takže nečekejte žádné rádobylíbivé hity, ale prostý, nekompromisní, naivní nářez někde na pomezí pobaveného úsměvu a autentického kříšení zašlé slávy ryzího, živočišného, špinavého heavy metalu.
Kromě sedmi zemitých vlastních skladeb „Metal Is Invincible“ přináší i jednu instrumentálku a předělávku songu od Manilla Road. V jednom hávu, v divokém tempu, v živelném nasazení (ta plíživá nálada v úvodu desetiminutové „The Fires Pf Krakatoa“ tohle tvrzení rozhodně nezmění).
Otázka je, jestli moderní fanoušci desku vůbec přijmou. Ve své naivnosti, archaičnosti a neohrabanosti je v dnešní době trošku úsměvná, ale zato stoprocentně upřímná. Nene, tohle není póza, tohle je poctivě odvedená práce bez špetky kalkulu. Jenže bodování se při téhle kombinaci stává otázkou téměř neřešitelnou… ;-)
|
