Christopher Bowes je… jak to říct? Velmi svérázná osobnost. To na metalové scéně dokazuje už nějakou dobu tím, že stojí za kapelou Alestorm. Jenže se svým novým projektem tomu vážně nasadil korunu. Asi už ho nebavilo hrát si pořád jenom na piráty, tak si protentokrát oblékl čarodějnický plášť, pojmenoval se Zargothrax, sehnal si k sobě další čtyři šílence a rozhodl se složit epické válečné chóry o alternativní historii středověkého Skotska. Zavání to neskutečným průšvihem, ale světe div se, ono to tak není.
Kapela sama sebe označuje jo „heroic fantasy power metal“, zpívá o ďábelských nemrtvých jednorožcích, znásilněných princeznách, dracích, zlých čarodějích a ultimátním hrdinovi Angusovi McFifeovi, který má za úkol osvobodit sužovaný lid z Dundee. Všechno je tu dovedené do absurdity. Už názvy skladeb jako „The Unicorn Invasion of Dundee“ nebo „The Epic Rage of Furious Thunder“ musí dát všem jasně najevo, že tady to naprosto nikdo nemyslí vážně. Jenže – ať už je Christopher cvok jaký chce, jeho skladatelské schopnosti jsou poslední dobou jen těžko popiratelné, to dokázal už s poslední deskou Alestorm. Ať je vám podobný epický styl, který Gloryhammer hrají, po chuti nebo ne (sama nejsem přílišný fanoušek podobně přehnaných záležitostí), z kompozičního hlediska nejde proti téhle desce říct křivého slova.
Velkou zbraní (v tomhle případě asi pořádně velkým a nablýskaným mečem, nejlíp takovým, co někdo vydoloval odněkud z kamene) kapely je švýcarský pěvec Thomas Winkler, který moc dobře ví, co se svým hlasem dělat, a to i ve výškách. Předchozí zkušenosti nabral v kapele Emerald a Christopher si ho do řad Gloryhammer vyhlédl díky videu, které poslal na youtube do konkurzu na nového zpěváka Dragonforce. Mimo toho Ben Turk je výborný bubeník, který je schopen variabilního hraní i zběsilé dvojšlapky a Christopher dokazuje, že svoje klávesy ovládá opravdu brilantně.
Mimo všudypřítomné epičnosti nechybí desce ani výrazné a pořádně chytlavé hity. Největší peckou je bezpochyby klipovka „Angus McFife“ s neskutečně vlezlým refrénem a pěknými melodickými linkami. K těm nejpovedenějším kouskům bych vedle ní ještě zařadila „The Unicorn Invasion of Dundee“, „Amulet of Justice“ a závěrečný skvěle zvládnutý desetiminutový epos „The Epic Rage of Furious Thunder“. Jediná skladba, ve které jsem si všimla výraznější podobnosti s Chrisovou domovskou kapelou, je „Hail to Crail“, ale ani to není nijak do očí bijící. Naopak skladba, bez které bych se obešla úplně, je ufňukaná balada „Silent Tears of Frozen Princess“. Chápu tu recesi i v tomhle případě, ale tady to klišé stříká kolem takovým proudem, že už je to na škodu i hudebně. Což se ovšem o zbytku alba říct nedá.
Jasně, kluci si z nás dělají srandu. Album má neskutečně pitomé texty a ta image je stejně směšná jako Thomasův předkus. Ale, ruku na srdce, kdyby podobně chytlavé a epické album natočili třeba Rhapsody, fanoušci by se rozplývali blahem. Tak proč to zatracovat jenom proto, že je to recese. Hodnotíme přece hudební kvality, a ty jsou tady nezpochybnitelné. A ukočírovat tolik klišé, aby se v tom člověk absolutně neutopil, to chce taky pořádnou dávku umu. Povedená deska a ještě je u toho sranda. Já říkám: proč ne?
|
