Příchod Uliho Rotha nebyl jedinou změnou, která předznamenala vydání druhého alba Scorpions. V kapele se sjednotili dva tábory – na jedné straně pozůstalí Scorpions, na straně druhé Uli Roth, který z kapely Dawn Road přivedl i kompletní rytmiku. Zatímco pro bubeníka Jürgena Rosenthala šlo pouze o jednoalbovou epizodu, basák Francis Buchholz se měl stát členem Scorpions na následujících šestnáct let, a zároveň i elementem, na který dnešní železná trojka (tedy Rudolf Schenker a Klaus Meine, doplněni nástupcem Uliho Rotha, kytaristou Matthiasem Jabsem) nevzpomíná zrovna s láskou.
Tyto dva proudy se (byť hudebně pochopitelně jsou Scorpions soudržní) se projevily i po stránce kompoziční. Ačkoliv se některé postupy obou zdrojů prolínají, není až tak obtížné odlišit od sebe skladby, pod kterými je podepsán Rudolf Schenker (a Klaus Meine coby textař) a skladby, pocházející z pera Uliho Rotha – jakýmsi zahušťovadlem se pak stává i skladatelský příspěvek Michaela Schenkera. Duo S+M začíná pomalu (opravdu pomalu, deska je svojí náladou stále mnohem blíž předchozímu počinu než budoucím bodancům) chytat svůj pro budoucnost typický rukopis (toto tvrzení se týká jak kousavých vypalovaček, tak tklivých balad), hendrixovsky naladěný Uli je orientován spíš na komplikovanou, psychedelicky zatěžkanou muziku s výrazným prostorem pro kytarovou ekvilibristiku.
Budete-li chtít hledat budoucí tvář Scorpions, doporučuji úvodní „Speedy´s Coming“ se štiplavým riffem, uječeným vokálem, vcelku výraznou basou a výborným sólem, coby první zřetelný náznak klasické rockové přímočarosti a melodičnosti, a baladickou „Fly People Fly“, s klasicky teskně dojímavým riffem, vypjatým, specificky „ukňouraným“ (pozor, to je pochvala!) a přitom barevným Meineho zpěvem a velice povedenou a přitažlivou melodií.
Patříte-li spíš k vyznavačům psychedelicky začouzených nálad z minulé desky, bude k vašim favoritům patřit především staromilská, vnitřně rozervaná „Drifting Sun“, s ukvílenou kytarou, ve které se její autor (předpokládám, že nemusím napovídat) i sám postavil (na této desce nikoliv naposled) k mikrofonu, jeho hlas však k největším vrcholům desky zrovna nepatří. Závěrečná téměř desetiminutová titulní věc pak představuje nejreprezentativnější spojení obou světů, snadno zapamatovatelný výrazný riff, celkově jemnou a měkkou náladu skladby i sáhodlouhé kytarově-psychedelické nenápadné drama. Zbývající skladby tak nějak oscilují mezi těmito dvěma břehy, ale i přes zřetelné projasnění oproti minulé desce má aktuální forma kapely stále ještě o něco blíž k bodu, ze kterého Scorpions před dvěma lety vypluli.
|
