Před dvěma lety si s debutovým albem hodně povedeným způsobem řekly o pozornost. Sice jsem je bez jakýchkoliv skrupulí a zaváhání hodil do toho úplně nejžhavějšího centra území, zvaného holčičí metal (i pojem female metal mi připadal příliš tvrdý), ale jejich muzika mě bavila. A teď, po dvou letech, přichází holky (s jedním klukem) z Frankfurtu nad Mohanem, které si říkají Arven, s novinkou. Která mě baví ještě o pořádný kus víc, než její předchůdce. Důvod je prostý. V elementech, za které bylo minule možné Arven mohutně chválit, neuhnuly (tvrďáci bacha, všimněte si, že ještě pořád používám ženský rod, bicmen Till Felden snad opět promine) ani o píď. V pasážích, kde jsem se přimlouval o nějaké oživení, jsou o pořádný kus odvážnější.
On to naznačuje už samotný obal. Zatímco na svém debutu se pětice divoženek tvářila celkem decentně, na aktuální coveru vsází na nepřehlédnutelnou vyzývavost. A podobně to funguje i s hudbou. Na prvním albu jsem se přimlouval za kousavější kytary a vezměte si hned ten úvodní riff (nemluvě o suverénně razantní rytmice), který desku otevírá. Přesvědčivý a smyslný (mezo)soprán slavíčka Cariny Hanselman je stále křehký, jemný i rozverný, ale už do něj jeho majitelka dokáže v pravou chvíli rozpustit i kapku jedu. Z „Black Is The Colour“ začíná být znát i to, že Arven začínají pošilhávat po bombastičnosti, ale drží tyhle chutě natolik zkrátka, že jde zase jen o příjemné oživení jejich romantického (účelně a hojně využité housle, klavír či píšťalky jsou hodně důležitou položkou menu) symfo-gothic metalu.
Dokonalý recept pro dobrou náladu v nadcházejícím sychravém podzimu nabízí Arven ve svém nejchytlavějším (pokud jste někdy hledali přesnou charakteristiku tohoto pojmu, jste na nejlepší adrese) songu „Rainsong“. Z úvodní křehoučké nálady Arven sklouznou do jednoduchého (a v čem je síla už dávno víme), optimistického, nadýchaného, přitom ostrého a (v dobrém smyslu slova) maximálně vlezlého motivu, tohle je optimální spojení jemnosti a údernosti. Arven občas brnknou na nightwishovsko-edenbridgeovskou notu, jako třeba v hravé dramatičnosti „Don´t Look Back“, či v závěrečné soundtrackovině „My Fall“. Až kdesi od irského folklóru se odrazí do pompézní výpravnosti v instrumentálce „Cercle d´emeraude“, výbornou melodickou skluzavku představí ve šťavnatém duetu „The One For Me“,
kde se svým vokálem vypomáhá Stefan Schmidt z Van Canto, nejvíc asi překvapí syrovější dravá „My Darkest Dream“, kde temněji laděný vokál Carině nesmírně sluší. Pro dokreslení všech odstínů černé téměř nezbytně působí vláčně citlivá „All I Got“, vrcholící v živém emotivním dramatu, za které si (coby jeho hlavní hrdinka) zaslouží Carina Hanselman absolutorium.
Černá může být někdy ohromně zajímavá barva, elegantní, optimistická, romantická, pulsující životem. Pokud jste snad letos váhali nad stereotypem romantiků Edenbridge, sáhněte po Arven. Jsou méně pompéznější (ale jednou, kdo ví…), směle se však můžou poměřovat v melodičnosti a přitom působí daleko svěžejším dojmem. A od tohoto srovnání, ze kterého Arven vychází jako vítěz, se odvíjí i moje bodové hodnocení.
|
