Já to tušil, že duo M+M nezaváhá a úspěšný mustr využije znovu. A dokonce jsem to čekal natolik, že jsem už v recenzi jejich prvního společného počinu hlásal, že si nechám v záloze nějaké body, kdyby se jim podařilo vylepšit si fazónu. To se jim sice s druhým albem projektu Wolfpakk nepodařilo (především zásluhou kvalitativní nevyrovnanosti jednotlivých songů), ale i tak lze album „Cry Wolf“ s čistým svědomím doporučit.
Pokud si vzpomínáte na prvotinu Wolfpakk, jistě víte, že to byla taková malá hard-rocková Avantasia. Hromada hvězdných hostí, sekundující (no, někdy tahající nahoru) ústřední dvojici Michael Voss a Mike Sweeney. Na tomto konceptu se nic nezměnilo. Zásadní rozdíl je však ve dvou věcech. Podíváte-li se na kámoše s mikrofonem, které M-ka oslovili, zjistíte, že ta ryzí hard-rocková hrdla jsou tentokrát na úkor hlasů metalových v menšině. Což by vůbec nebyl problém (možná dokonce naopak). Problémem je to, že na autorskou invenci Vosse a Sweeneyho přišly i slabší chvíle.
Byť po první polovině desky bych si něco takového nedovolil ani naznačovat. Na excelentní divoký otvírák „Moonlight“ s majestátním riffem a (obrovskou zásluhu na tom má vokál Ralfa Scheeperse, kterému tahle skladba je šitá přímo na míru) odkazem na živočišnost raných Gamma Ray navazuje první z vrcholů, melodická „A Matter Of Time“. Není to náhoda, že právě čistokrevná hard-rockovka s Johnym Gioelim je tak chytlavá, tohle je přirozenost, která Vossovi i Sweeneymu koluje v žilách. Po nepříliš výrazné syrovější „Dark Relevation“ přijde balada, která asi nejvýrazněji ukáže rozdíl mezi Sweeneyho šťavnatým a Vossovým obyčejným vokálem. Za pomoci Amandy Somerville to však kluci dokáží vygradovat až do lehce pompézní nálady. Absolutní vrchol pak přichází v potemnělé „Palace Of Gold“. Zabijácky dramatický klávesový motiv, plíživě jedovatý Sweeneyho hlas, maximálně smyslné střídání nálad, dokonale vzdušný refrén – jednoduše nádhera!
Druhá polovina. „The Beast In Me“, přímočará melodická šleha, ve které největší vzrušení přinese sólo Rolanda Grapowa a které vůbec nesedí příliš hodný Vossův vokál. Tady ještě záchranný kruh v podobě hostující Görana Edmana není potřeba. K žádance o vystoupení na Wackenu „Wakken“ si kluci pozvali Pieta Silecka a leze z toho jen poněkud umělá klišovitá vyřvávačka. Následující těžkopádnou a upracovanou „Pressure Down“ (byť nahrávka na smeč se objeví i tady, jen jí kluci nedokážou využít) nezachrání ani Doogie White. Záblesk lepších časů připomene klasika, vypůjčená z pokladny Rainbow – dostane-li se takovýhle materiál do spárů střelců typu M+M, je jistota, že se na něm nic nedá pokazit, vydatná pomoc staromilských kláves Tonyho Careyho navodí dokonalou atmosféru a skladba bez problému zapadne do (té syrovější části) alba.
Desetiminutová titulní kompozice „Cry Wolf“ je dostatečně dramatická, aby utáhla celou dobu, můžete si hodit korunou, který z kytaristů – Kee Marcello či Michael Voss (apropo, tak, jak mi nesedí na albu jeho zpěv, tak uznale tleskám za to, co dovede s kytarou) - předvádí zajímavější sólo a s Blazem Bayleym atmosféra dokonale zhoustne. A tady měla deska skončit. Bonusová „Kid Raw“ je patrně jen fórek autorské dvojice na téma „kterak sladcí hoši mají tendence naskočit na hrubou (grunge, rap?) vlnu“.
Provést určitou selekci (dvě třetiny desky by zůstaly nedotčeny), skončil by „Cry Wolf“ kdesi daleko před svým předchůdcem a některé jednotlivosti by úspěšně atakovaly mojí hudební nebeskou bránu. Jako celek však tahle kolekce o půl kroku zaostává za svým předchůdcem. Což ale vůbec není špatné postavení.
|
