Těch paralel s nedávno recenzovanými Asking Alexandria je v případě Black Veil Brides více než dost. Stejně jako britští mladíci začínala tahle americká pětice na metalcoru. Brzy ale přišli na to, že skutečná hudba je také o něčem jiném než o šíleném tempu a někdy až nesmyslném řvaní. Stejně jako Asking Alexandria otočili po svém metalcorovém debutu „We Stitch These Wounds“ své kormidlo prudce do Kalifornie a dnes už jsou považováni za plnohodnotný hairmetalový spolek. V jejich případě změna přišla ještě razantnější než v případě Asking Alexandria a kapela dnes už jakoby nikdy předtím metalcorovou záležitostí nebyla.
Jestliže Asking Alexandria jdou na věc hodně přes Mötley Crüe nebo Ratt, Black Veil Brides jsou více gotičtí, trochu načichlí tvorbou takového Wednesday 13, ovšem stále více mají blízko k mainstreamovému proudu. Kapela se ani nijak netají tím, že má zálusk na to být na předních místech hitparád (což se jí mimochodem s novinkou „Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones“ daří) a přizpůsobuje tomu svou tvorbu, která je stále více popmetalovější.
I když se začíná věcí „I Am Bulletproof“, která výrazově hodně čerpá z Nové vlny britského heavy metalu (s nečekanou thrashovou vložkou) a „New Years Day“ z počátku ještě připomene coreovou minulost s elektronickým podkladem, zbytek alba je plný stadiónových vyřvávaček. Titulní „Wretched And Divine“ trochu připomene slavnou „Epic“ od Faith No More a takové „We Don´t Belong“ a „Resurrect The Sun“ (asi nejsilnější skladba desky) ukazují Black Veil Brides jako velice schopné skladatele, kteří mají cit pro silnou melodii a umí s ní pracovat ve stylu Bon Jovi, Def Leppard, Journey nebo Van Halen.
I když s příchodem „Shadows Die“ nebo „Days Are Numbered“ může kapela začít trochu nudit, finišový spurt je monstrózní. Křehká balada „Done For You“ připraví půdu pro nástup dalších hymnických stadiónovek „Nobody´s Hero“ a vynikající „In The End“, které vás donutí pustit si celou desku ještě jednou. A pak znovu a pak znovu.
Myslím, že z Black Veil Brides se díky tomuto albu stane velká kapela. Ta, která už nebude v halách a arénách stát na pozici předkapely, ale sama je bude brzy plnit. Jistě, noví Mötley Crüe to nejsou, to snad ani nikdy nečekal, přestože se tím kapela ohání. Na to není teď ani vhodná doba. Desky se nepodá tolik jako kdysi „Dr. Feelgood“, to by mohl čekat jedině blázen, ovšem kapela má nesporné kvality a může v budoucnu toho ještě hodně dokázat.
|
