„Tohle jsou noví Deep Purple!“ Hlásá o sobě s pýchou hrdého kohouta na smetišti italská pětice Voodoo Highway. Tvrzení je to skutečně odvážné, protože Deep Purple, zejména se svou nedostižnou tvorbou ze sedmdesátých let, jsou legenda nejlegendovatější. Jejich tvorbě se chtěl přiblížit kdekdo. Jako o nových Párplech se mluvilo začátkem osmdesátých let o Iron Maiden, jenže ti byli z trochu jiného těsta. Mluvilo se tak i o Pretty Maids, kteří si pak našli svůj vlastní styl a i když jim Roger Glover produkoval desku „Jump The Gun“, k Párplům měla vcelku daleko. A teď nějací makaroni…
Tak se tedy na ně pojďme podívat, jak to s tím jejich velkohubým prohlášením je. Jejich jméno není nijak originální. Jmenuje se tak druhá deska superskupiny Badlands, kde působil někdejší kytarista Ozzyho Osbournea Jake E. Lee, budoucí bubeník Kiss Eric Singer a dnes již zesnulý exvokalista Black Sabbath Ray Gillen. Jmenuje se tak také newyorská bluesová formace. Snad proto je těžké najít o těchhle Italech něco pořádného na netu. Ale budiž, jde přece o hudbu.
Ta při prohlášení, že jsou „novými Deep Purple“ musí jednoznačně vycházet z hardrockových kořenů. To se sice děje, jenže hard rock je od konce šedesátých let, kdy Párplové začínali, tak rozkošatělý strom, že může být tvrzení o nových Párplech trochu zavádějící. Jasně, kapela se k nim přibližuje ve zvuku zejména tím, že používá stejně jako idolové hammondky. V některých písních, jako třeba v excelentním otvíráku „This Is Rock n´Roll Wa*kers!“ nebo v hymnické „Church Of Clay“ je zaslechnete hlasitěji, jinde, jako třeba v baladě „Wastin´ Miles“ jen v náznacích. Zvuku dominuje spíše kytara, což je oproti Deep Purple rozdíl, protože tam, zejména v těch klasických letech, byly hlavním poznávacím znamením zvuku souboje mezi Jonem Lordem a Ritchiem Blackmorem.
Když se ale oprostíte od předsudků, že za každým tónem budete hledat něco párplovského, poznáte, že druhá deska těhle Italů je skutečně povedeným hardrockovým dílkem. Je méně párplovštější, než by člověk čekal, ale za to v sobě ukrývá skutečné hardrockové pecky se silným stadionovým potenciálem. Nebývale silné refrény ve „Fly To The Rising Sun“, „Midnight Hour“ nebo v „Prince Of
Moonlight“, a na druhou stranu zemitost v posledních dvou skladbách „Till It Bleeds“ a „Broken Uncles Inn“, které pocházejí z už téměř zapomenuté debutové desky, a ze kterých ti Párplové skutečně čpí, ukazují, že Voodoo Highway mohou být v budoucnu jednou ze záchran hard rocku.
Teď k tomu mají příležitost. Dostali lano od velké firmy, „Showdown“ se jim povedla, a přestože není nijak objevná (sic! kdo by to byl čekal…), je to poctivá práce, která si nebere na mušku být za každou cenu na světě ten největší inovátor, ale spíše chce potěšit staré hardrockové příznivce a snaží se přivézt k této hudbě i mladé posluchače. Záslužná činnost, snad se jim bude dařit co nejdéle. Zatím se tuhle kapelu vyplatí sledovat. Uvidíme, jestli svůj potenciál zúročí na velice důležité třetí desce.
|
