Zjevně to začíná být nějaký nový trend, který má za úkol dělat z fanoušků blbce. Nevím přesně, kdo to odstartoval, ale je to deset let zpátky, co po amerických klubech hrála kapela Ratt. Na tom by nebylo nic neobvyklého, doba rockové hudbě moc nepřála, tak proč by Ratt nemohli hrát v klubech. Jenže z původních Ratt tam byl jen kytarista Warren DeMartini a bubeník Bobby Blotzer. Pak se jméno Ratt objevilo na plakátech znovu. Stejné jméno, stejné logo, stejné skladby. Akorát absolutně jiné obsazení. Z původních členů v těhle Ratt byl jen zpěvák Stephen Pearcy. A řada kapel tenhle trend následovala. Původní sestava, která kdysi slavila úspěchy se rozštěpila a obě znesvářené strany si nechaly stále ještě alespoň trochu zajímavé jméno. Proto jsme měli tu čest se dvěmi Great White, dvěmi L.A. Guns, ve dvou různých formacích pod stejným jménem působí i australští rockeři The Angels. A teď také Tank.
Každý věděl, že Tank byla vždycky kapela někdejšího basisty The Damned Algyho Warda. Ten ji vydupal ze země a byl hlavní postavou kapely, když se přidružila pod Novou vlnu britského heavy metalu a vydala od roku 1980 do roku 1987 pět desek, z nichž ceněné jsou zejména „This Means War“ a „Honour And Blood“. To už ale spolu s Wardem působili v Tank kytaristé Mick Tucker a Cliff Evans. Čas oponou trhnul, Tank se mezitím odebrali do věčných lovišť, aby se v roce 2002 vrátili s comebackovým (ne úplně blbým, jak by se dalo čekat) albem „Still At War“, kde působil jak Ward, tak i oba kytaristé. Jenže někdy v roce 2008 došlo k osudové roztržce, kdy si Ward s kytarovou sekcí vjeli do vlasů a najednou jako by bylo po kapele. Ne na dlouho. Tucker s Evansem se pokoutně spojili s někdejším vokalistou Rainbow a Yngwieho Malmsteena Doogiem Whitem a najednou byla na světě deska „War Machine“. Ward prskal, sliboval pomstu, chtěl se soudit. Místo toho se vrhl na muziku a výsledek nabízí také pod názvem Tank. Nikde žádné Algy Ward´s Tank a podobně. Prostě Tank…
Obě desky, které má na svědomí parta Tucker-Evans-White a spol., nejsou špatné, ovšem duch původních Tank jim chybí. Je z nich cítit odkaz NWOBHM, ale zejména díky pečlivému projevu Whitea nemají tu původní špínu Tank. Ta zase nechybí Wardově desce „Breath Of The Pit“. Už od prvních tónů titulní skladby je jasné, že Tank byl vždycky právě Ward, který kapelu vedl tímto motörheadovským způsobem. Jenže, kdo by si myslel, že „Breath Of The Pit“ bude deskou, která konkurenci v podobě, ehm… Tanku, strčí do kapsy, je na omylu.
I když je od prvních tónů jasné, že duch původního Tanku je právě zde, je také jasné, že zvukově je ta deska totální prasečina. Zvuk kytar by se toleroval možná v roce 1982, ovšem totální zrůdnost je použití automatického bubeníka, který hned v první skladbě zní, jako když jsme si v roce 1993 s kamarádem v jeho pokoji programovali bicí na předpotopních klávesách Casio. A ta produkce! Tedy respektive žádná produkce… Hrůza…
„Breath Of The Pit“ mohla být slušná deska legendy NWOBHM. Letos se vrátili i Satan, které pohřbil nedostatek kvalitního materiálu. Tanku zase totálně vystřílel jeho munici příšerný zvuk a celkově odfláklý dojem desky.
|
