Když se koncem osmdesátých let mluvilo o přehnaně glamové image, často se v souvislosti s tím zmiňovala velšská kapela Tigertailz, která pochází ze semeniště výtečných rockových kapel, města Cardiffu (odsud jsou i Manic Street Preachers, Lostprophets nebo Bullet For My Valentine). Jejich tehdejší image plně korespondovala s hudbou, kterou kapela představovala na svých prvních dvou albech „Young And Crazy“ a „Bezerk“. Ovšem i tehdy jejich bezstarostný hair metal vyprodukoval několik zásadních hitů tehdejší glamové kultury. Vzpomeňme především na trojici „Livin´ Without You“, „Love Bomb Baby“ a „Noize Level Critical“.
Ať za to mohlo cokoliv (nejčastěji to bývá přičítáno změně hudebního klimatu začátkem devadesátých let), začali se měnit i Tigertailz. Na třetí desku „Banzai!“ umístili coververze skladeb od Metallicy a Megadeth a na čtyřce „Wazbones“, kde zbyl už jen zpěvák Kim Hooker a basista Pepsi Tate, byli Tigertailz už nepokrytě industriálně rock/metalovou bandou. Přestože tahle deska představuje rozhodně vrchol tvorby Tigertailz, zůstala v té době absolutně nepochopena a kapela se rozpadla. O dekádu později se sice dala dohromady, ale jejich comebackové desky „Bezerk 2.0“ a „Thrill Pistol“ už stály za starou belu. V té době také na rakovinu zemřel Tate a Hooker kapelu opustil. Jediným původním členem tak zůstal kytarista Jay Pepper, který začal muzikanty střídat častěji, než si děvkař mění trenky.
Teď se zdá, že se situace v Tigertailz ustálila. Do sestavy se vrátil bubeník Matt Blackout, který se podílel na comebackových albech a dvojici posílil basista Rob Wylde a zpěvák Jules Millis. Přestože to už bude sedm let, co Tigertailz vydali svou poslední desku, přichází nová sestava jen s pětiskladbovým EP. Ale i podle něho si můžeme udělat úsudek, jak to této sestavě šlape.
Samozřejmě první, na co se zaměříte, je zpěv, protože Kim Hooker byl skutečně nezaměnitelným vokalistou. Novic Millis se zbytečně do jeho poloh necpe, a proto se jeho hlas může jevit civilněji. I když nedisponuje takovou svojskou barvou hlasu jako jeho předchůdce, rušivý element to není. Rozhodně zaujme zvuk, který je oproti prasečině z „Thrill Pistol“ dostatečně práskavý a mnohem dravější.
A co skladby? V podstatě se dá říci, že je to klasický Tigertailz, protože věci pocházejí z autorské dílny kytaristy Peppera. Ovšem hned úvodní „Shoe Collector“, která byla pasována na singl, přináší docela zklamání. Věc nemá moc energie a totálně nefunkční refrén si zazdívá mnohem více, než by se na singl slušelo. Naštěstí, když desku posloucháte, zjistíte, že se jedná suverénně o tu nejhorší skladbu. Zbylá čtveřice je na tom o poznání lépe. „One Life“ jde někam až k hájemství AOR s dostatečně radio friendly slokami, které hraničí až s countryrockovým popem. Trojka „Bite The Hand“ šlape v klasickém hairmetalové duchu. Má v sobě ducha starých Tigertailz, výbušně hospodský refrén po vzoru Slade a doslova excelující Pepperovu kytaru, která se hlásí o slovo prakticky po celé stopáži skladby.
V podobném duchu pokračuje i „Spit It Out“, která ovšem působí infantilnějším dojmem a inklinuje k bubbleglamu a svým otravným refrénem definuje ta největší klišé stylu. Naopak poslední „Punched In The Gutz“ přináší největší překvapení desky. Maje na paměti to, že Pepper je jediným původním členem Tigertailz, ale ovšem také jediným ze staré trojice Hooker-Pepper-Tate, který se nepodílel na výtečném albu „Wazbones“ (tam jej nahradil kytarista Cy Danahar), je „Punched In The Gutz“ svým industriálem načichlým stylem podobná právě náladě této desky. Takže klasičtí Tigertailz? To ani ne… Ovšem to nejlepší z Tigertailz? Rozhodně…
EP „Knives“ má pravděpodobně odstartovat novou etapu ve vývoji kapely. Start je to v podstatě vyvedený. Je vidět, že kapela nehledí až tak moc do minulosti, jak by se ze singlu „Shoe Collector“ mohlo zdát, ale zkouší i nové směry. Pro mě je nejpozitivnější zjištění z kolekce, že nová sestava nezapomíná na styl, kterým kdysi kapela vykročila na „Wazbones“.
|
