Řeknu to hned na rovinu. Titanic jsem vždycky bral spíše jako druhou českou hardrockovou, či heavymetalovou ligu, která přece jen byla krok za vůdčí pražskou enklávou Arakain-Vitacit-Kreyson i za ostravským Citronem. Tihle chlapi z Brna sice měli na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvě velice ceněné desky „Metal Celebration“ a „Ábel“, ovšem nikdy nebyli tak rozpoznatelní, jako zmíněné veličiny. Jejich „Trojka“ už zapadla a „Rockové balady“ už byl poslední hřebíček do rakve. V podstatě se dá říci, že Titanic potkal stejný osud jako jejich vrstevníky a krajany Kern.
I obě kapely se daly v poslední době zase dohromady ve své takřka klasické sestavě a Titanic je první z nich, kdo přichází s comebackovou deskou. Ta nese název „Double Time“ a vychází po dlouhých osmnácti letech. V tomto se nabízí paralela s další tuzemskou legendou, Kreysonem, kterým také po osmnácti letech vyšlo reunionové album. I když v mnoha recenzích a internetových diskuzích většina zainteresovaných obě desky porovnává, my se tomu aspoň z části vyhneme.
Napřed pár faktografických věcí. Po dlouhé době se do řad Titanicu vrátil zpěvák Zdeněk Černý, který byl vždycky jakýmsi poznávacím znamením kapely a jeho hlas je mnohem charismatičtější, než projev basisty Milana Hanáka, který v době Černého absence převzal vokální party. Do řad kapely nedomyslitelně patří (a to od druhého alba „Ábel“) bulharský kytarista Georgi Enčev. Jen dlouholetého bubeníka Stanislava Frice (který ovšem v Titanicu působí nadále jako skladatel) nahradil světoběžník Martin Škaroupka (Cradle Of Filth). Čili sestava, která by mohla slíbit zážitek.
Jenže s comebackovými deskami bývá problém. Nejhorší jsou očekávání. Ona i sama kapela bývá ve složité situaci. Na koncertech často hraje jen svůj starý materiál, takže netuší, jak publikum bude na jejich novinku reagovat. Většina comebackových alb dopadne tak, že fanoušky rozdělí na dva tábory. Jeden čeká, že „jeho“ skupina bude znít jako před dvaceti lety a ten druhý, že bude znát posun v čase. Kapela se proto nemůže zavděčit každému a výsledek v drtivé většině zůstane za očekáváním.
Titanic na to šel trochu šalamounštěji. Už tím, že k natáčení pozval Škaroupku, čímž byl zaručen progresivnější, modernější přístup. Původní (no…) trojicí byl zase zaručen ten tradičnější výraz. Zvuk desky je samozřejmě pořádně zahuštěný, kytarové riffy působí až sabbathovsky těžce a Enčevovy sóla jsou pochopitelně bezchybné a inspirující. Potud by bylo všechno v pořádku. I úvodní „Hráč“, jejíž začátek evokuje vynikající „Face In The Mirror“ z desky „Games People Play“ od Pink Cream 69 má sílu, která ukazuje, že Titanic skutečně nabral sílu. I když refrén není tak hymnický, jak by se čekalo, skladba je to skutečně zdařilá. Bohužel tak dobrých jich na desce zas moc není. „Zrcadlo“, kterým prochází těžké wyldeovské riffy, je i přes výborný Černého projev, jen takovým plácnutím do vody, což ovšem není nic proti trojce „Chlapi sobě“, což je kandidát na jednu z nejblbějších tuzemských skladeb, kterou jsem za poslední dobu slyšel. I když Enčev se v sólech překonává, refrén, který bezostyšně vykrádá „Eagle Fly Free“ od Helloween, je tak tupý, že by se s ním snad styděla přijít i zábavová kapela té nejtěžší vidlo úrovně. Proboha!
„Otčenáš“ (dříve prezentovaná jako „Set Me Free“) naštěstí nastupuje trochu lepší cestu. Černý je zde i ve vysokých polohách jistý v kramflících a jeho dickinsonovský projev spojený s dramatičností původních Rainbow zaručuje slušný zážitek. Rozhodně jeden z vrcholů desky. K zahození není ani balada „Guy Babylon“, což je v podstatě klasická balada moravské provenience. Čili se dá říct, že pokud vás neurazila kdysi dávno „Figurina“ nebo „Stále tě chci“, nestane se tak ani v tomto případě, i když v této trojice je „Guy Babylon“ asi nejslabší. Paradoxně k dalším z vrcholů alba patří letitý hit „Vizáž“, který kdysi vyšel, ještě za „zlatých bolševických“ let, společně na singlu s plzeňským Sifonem.
Závěrečná trojice „Soudnej den“, „Být či nebýt“ a titulní „Double Time“ už jen vyždibuje zbytky, které by mohly zbýt po hostině. Ovšem na druhou stranu po jaké. Na vyskakování comebacková deska Titanicu až tak úplně není. S povděkem se dá kvitovat, že pánové v letech nepodlehli nostalgickým chmurám, jako se to „povedlo“ Citronu na jeho „Bigbítovém pánbů“, ale misky vah se začínají nebezpečně vyvažovat. Přece jen trochu převažuje ta, která by tíhla k nejvyššímu hodnocení, ale je to jen opravdu o malililinkatý kousek. Tento comeback má sice své opodstatnění, ale čerstvý vítr na pořádně zasmrádlou českou scénu rozhodně nepřinese.
|
