„Možná si někdo může myslet, že neumím nic jiného, než zpívat v L.A. Guns, ale to je blbost. Pokud deska „Waking The Dead“ nebude úspěšná, půjdu se věnovat něčemu jinému“, velkohubě prohlásil Phil Lewis někdy v roce 2002 do tisku. Ale takových keců známe. „Z turné se nevrátíme, dokud „Vicious Circle“ nebude platinové…“ atd. Tenkrát na to turné ani nedošlo. A ani „Waking The Dead“ si nemohlo přičíst nějaké stotisícové (o těch milionových si Pistolníci mohli nechat jen zdát…) prodeje. Ale tentokrát to bylo trochu jinak než v roce 1995. Rozjitřené rány se podařilo zacelit tím, že Tracii Guns dal s Nikkim Sixxem dohromady Brides Of Destruction a zhrzeně poprvé opustil kapelu, s níž byl spojen pupeční šnůrou. Lewisovi, bubeníkovi Steveu Rileymu a novicovi Adamu Hamiltonovi se očividně ulevilo, když nevypočitatelného Gunse nahradil někdejší člen Roxx Gang Stacey Blades. A řeči o nové energii a chuti do tvoření na sebe nenechaly dlouho čekat.
Nejprve přišla deska předělávek „Rips The Covers Off“, z níž můžeme jako velice zdařilou vypíchnout třeba energií nabušenou „Search And Destroy“ od The Stooges, skvěle zahranou „Until I Get You“ od Hanoi Rocks (i když ženský hlas zde citelně chybí), či svojské provedení „Rock n´Roll Outlaws“ od australských hobbitů Rose Tattoo. Pak se začalo mluvit o nové nahrávce. „Atmosféra v kapele je taková, jako nebyla snad od roku 1988,“ ševelil Lewis. Vypadalo to, že mluví o odseknutí železné koule od nohy.
.
Možná to tak mohlo být, případů, kdy učedník přeroste přes hlavu svému mistrovi, však zase tolik není. I když Jan Tleskač by mohl vyprávět… V tomto případě se to nestalo. Blades je nepochybně talentovaný kytarista, ale nahraďte někoho, kdo má tak specifický styl jako Guns (tady hovořím zejména o jeho jedovatých slidech a kytarových vpichách jako svého času v „Malarii“). Blades byl odchovanec losangeleské scény, do které se začlenil v druholigových Roxx Gang. Vždycky ale byl spíše zručný hráč než inovátor. Proto v úvodní a po detailnějším zkoumání rozhodně nejlepší „It Don´t Mean Nothing“ má zvuk kytary spíš jako Mick Mars, než jako Tracii Guns. O své identitě ani nemluvě. Ale jako start desky, velice dobré.
Brzy se ale absence Traciiho Gunse začne projevovat. „Electric Neon Sunset“ trochu tápe, i když pravá tvůrčí krize se projeví v následující trojici „Gypsy Soul“, „Original Sin“ a „Vampire“. Kapela se snaží ze všech sil na sebe strhávat pozornost, neustále připomíná, že právě ONI jsou TI králové nočního života, ale nějak jim to už prostě člověk nemůže věřit. To není tím, že po Lewisově boku už není Guns, ale tím, že se kapela po jeho odchodu rozhodla své příznivce přesvědčit něčím, co bylo dávno, ale čas už za tím udělal velkou brázdu. To je jako kdyby vás padesátiletý chlápek přesvědčoval, že má denně v posteli tři sedmnáctky najednou.
Kapela se ale občas ještě vybičuje k výbornému výkonu jako například v burcující „Hollywood´s Burning“, „Rox Baby Girl“ nebo „Shame“, ale prostě stále všechno více upadá k průměru, který korunuje naprosto impotentní instrumentálka „.6.9 Earthshaker“, jež podtrhuje jediný fakt. Jak ten Guns jejich tvorbě chybí.
Z hlediska stylového i muzikantského je tady všechno v pořádku. To ano. Ale dramatická noční jízda bulváry Los Angeles se už prostě nekoná. Je všude cítit křeč, že než byste s touhle partou chlápků nasedli do auta, radši zůstanete doma, budete se starou koukat na televizi a srkat pivko. Za ty kecy by pak ten zážitek přece nestál. V roce 1988 by to bylo úplně jinak… Tohle je moc bezpečné. A navíc příliš dlouhé...
|
