Battleaxe, to jsou další pamětníci samotných začátků Nové vlny britského heavy metalu (NWOBHM), kteří vznikli přesně v ten rok, kdy Iron Maiden vydali svůj eponymní debut, Judas Priest uchvátili svět s „British Steel“ a Diamond Head s debutovou deskou „Lightining To The Nations“ zaujali dva mladíky z Los Angeles natolik, aby založili kapelu s názvem Metallica. O pár měsíců později, už v roce 1981, měli Battleaxe venku singl „Burn This Town“, který se v kruzích kolem časopisu Sounds stal okamžitě hitem. Všechno ale dopadlo tak, jak to v případě drtivé většiny NWOBHM kapel bývalo zvykem. Skupina měla absolutně neschopný management (právě jako většina těch dalších kapel), kterému se nevedlo sehnat smlouvu a když došlo na vydání debutové desky, bylo už pozdě.
V případě Battleaxe velká chvilka přišla v roce 1983. Tehdy ale už Iron Maiden a Judas Priest vyprodávali haly v Americe, Def Leppard se singlem „Photograph“ se zakousli do amerických i britských hitparád a Saxon s Motörhead byli králem ostrovních pódií. Battleaxe přesto vydali velice slušnou desku, pojmenovanou lakonicky „Burn This Town“, kterou hned o rok později následovala dvojka „Power From The Universe“. Nic naplat, že desky patřily k tomu lepšímu z celé NWOBHM. Ze zámoří už na Anglii útočili dva šiky. Jeden thrashmetalový s Metallicou, Slayer a Anthrax a druhý hairmetalový s Mötley Crüe, Ratt, Quiet Riot a Twisted Sister. A ty právě celou zbylou scénu Nové vlny úplně rozprášily. Battleaxe se ovšem hned nerozpadli a svými koncerty po klubech v domovské severní Anglii si vytvořili alespoň kultovní status. Vaz jim nakonec zlomilo EP „Nightmare Zone“, které se kapele nepodařilo vydat, a důvod k hádkám byl hned na světě. „Nightmare Zone“ přece jen nakonec vyšlo, ale až v roce 2005, kdy už byla kapela sedmnáct let na odpočinku.
„Nightmare Zone“ společně s dvojicí znovuvydaných alb z osmdesátých let se tak před pár lety svezlo na vlně všeobecného revivalu osmdesátých let a v roce 2010 vyslyšeli dva původní členové, zpěvák Dave King a basista Brian Smith, řeči několika rejpalů a staré dávné jméno uvedli zase do pohybu. Jako kytaristu si zvolili hráče z poslední fáze kapely v osmdesátých let Micka Percyho a za bicí usedl novic Paul Atkinson. A teď konečně ukazují, jak si svůj heavy metal představují v současnosti. S albem, které nese hóóódně klišovitý název „Heavy Metal Sanctuary“.
Jaká je tedy jejich představa? Přesně jako v roce 1983. To je možná problém kapel NWOBHM, které se po dlouhých letech hibernace daly v současné době znovu dohromady. Chlápci, kteří od pondělka do pátku chodí na masakrózní šichty do fabriky a o víkendu poslouchají doma staré desky od Judas Priest, UFO, Rainbow, Deep Purple a Iron Maiden, prostě moderní hudbu hrát nebudou. A hrstka jejich starých fanoušků to po nich ani nechce. Ovšem na rozdíl od řady dalších, kteří v posledních letech z prachu NWOBHM povstali, mají Battleaxe trochu lepší skladatelský potenciál (samozřejmě v těsných mantinelech žánru) a také docela dost energie. Navíc jejich vokalista Dave King platil vždy za slušného pěvce a i když vám hodně připomene Uda Dirkschneidera, kousek osobitosti tam stále je.
I když deska má naprosto příšerný úvod, který by člověk čekal od té nejumatlanější zábavové kapely českého venkova, celkově úvodní a zároveň titulní věc není až tak špatná. Má energii, úderný refrén a sekané riffy, tak jak se na staré bardy NWOBHM sluší a patří. Dvojka „Shock And Awe“ je sice upocená skladbička odnikud nikam, ale další dvojka „Hail To The King“ a „Rebel With A Cause“, to jsou vynikající metalové vypalováky, z nichž zejména ten druhý by chtěl dnes člověk slyšet i od takových Judas Priest. „Give It More“ si zase bere inspiraci v období „Restless And Wild“ od Accept a „To Hot For Hell“ je klasická motörheadovská vypalovačka a kytarové sólo vám bude trochu evokovat maidenovskou „Aces High“.
I když střed desky kolem skladeb jako „Revolution“ „A Prelude To Battle – The Legions Unite“, „Spirit Of The Fallen“ a „Devil Calls“ je o dost slabší, konec desky už zase kapelu bičuje k solidním výkonům. „Kingdom Come“ je vcelku slušná balada, která nepostrádá mrazivější atmosféru a závěr alba patří typické hardrockové „Romeo“, kde se opět nezapřou inspirace u staré tvorby Accept.
Když si tak probírám desky starých bardů Nové vlny britského heavy metalu a ponechám stranou hegemony Iron Maiden, Judas Priest a Def Leppard (ovšem ani ti se z posledními alby nijak nevyznamenali), musím říct, že Battleaxe si s tím zas tak špatně neporadili. Poslouchají se líp než neslané nemastné poslední výtvory od Satan, Angel Witch nebo Tank Algyho Warda.
|
