Kdo je to Matt Sorum, snad není potřeba obšírně rozvádět. Někdejší hráč Guns n´Roses, The Cult a Velvet Revolver, už dva roky člen Rock n´Rollové síně slávy, se už dávno zařadil mezi bubenické legendy. Přestože jeho kolega z Motörhead Mikkey Dee na jeho adresu v polovině devadesátých let řekl, že „Matt je skvělej chlápek, ale to, že hraje s Guns z něj nedělá prvotřídního bubeníka…“, je Matt Sorum považován, a dovolím si říct, že právem, za světovou bubenickou extratřídu. Samozřejmě angažmá ve výše zmíněných kapelách a účast na monstrózním „Use Your Illusion World Tour“ mu v jeho renomé hodně pomohla.
Matt Sorum ale není žádným hospodským žvanilem, který by za pivko vykládal o zašlé slávě (na rozdíl od jeho předchůdce u GN´R Stevena Adlera), ale je především muzikantem tělem i duší. A to ukázal nejen na bubenické stoličce, ale i na svém debutovém sólovém CD „Hollywood Zen“ z roku 2003, které natočil spolu s tehdejšími členy House Of Lords Lennym Cordolou a Chuckem Wrightem, za pohostinské účasti Slashe a Duffa McKagana a dokazuje to zejména svým novým albem pod hlavičkou Matt Sorum´s Fierce Joy „Stratosphere“, kde stojí pevně sám na vlastních nohách.
Tentokrát si Sorum vystačil bez výpomoci kolegů z hardrockové branže. Ono totiž na „Stratosphere“ by ani pro mohutný Slashův styl nebylo místo. Sorum totiž ukazuje svou druhou hudební tvář, která se vrací hluboko ke kořenům rockové hudby, až do šedesátých let, které na vás z desky dýchnou mocnou silou. O kytary a piáno (o bicích samozřejmě nemluvě) se Sorum postaral sám, postavil si i k mikrofonu, aby dokázal, že jeho hlas, který se výrazově pohybuje mezi projevem jeho bývalých kolegů z Guns Duffem McKaganem a Izzy Stradlinem, nezní vůbec špatně.
„Stratosphere“ je deska, která je hodně o pocitech, hraje si na vlnách akustických kytar, kláves a smyčců a ten frackovský projev Sorumovy slavné minulosti je slyšet jen v jeho hlase, který často sjede k punkovému feelingu. Prostě a jasně. Tenhle počin nemá s Guns n´Roses, Velvet Revolver ani The Cult skoro nic společného. Místy Sorum připomene tvorbu Johna Fogertyho (ex-Creedence Clearwater Revival) jako v úvodní „The Sea“ nebo ve vzletné „Blue“, jinde připomníná mix staré tvorby Davida Bowieho a Beatles z období Seržanta Pepře („What Ziggy Says“) a jinde zase jakési psychedelické meziplanetární country („Land Of The Pure“).
Deska se nese spíše v pomalejších skladbách, kdy „Josephine“ je v podstatě klavírní balada, která místy upomene na „November Rain“, ovšem zbavený jakýchkoliv pompézních aranží a vzletných Slashových sól. „Killer N´Lovers“ zase působí, jako kdyby vypadla z dílny Syda Barretta a jeho ultimativního debutu v barvách Pink Floyd „The Piper At The Gates Of Dawn“, ovšem ve zpěvu s nasranými axlovskými manýry. Největším hitem je nedostižná „Goodbye To You“, která naplno demonstruje Sorumovo umění napsat jednoduchou, ale zato velice funkční skladbu.
Ve svých třiapadesáti letech Sorum konečně ukázal, co v něm dřímá za potenciál. Zúročil sílu svého jména, aby svou hudbu dostal blízko k posluchačům. Těm jednoznačně dokázal, že je muzikant, který má obrovský cit pro melodii a že není jen tím, kdo nahrál slavná „Use Your Illusion“. Sorum svým bývalým spoluhráčům hodil rukavici. A zvednout ji bude pěkně těžké.
|
