Ha, polské Turbo! Tahle kapela ještě žije! Pamatuji si na druhou polovinu osmdesátých let, kdy jsem, jako sotva krátce dítě školou povinné, hltal pořad Posloucháte větrník na Československém rozhlase a jednou z kapel, která mi v paměti utkvěla, byla právě polská heavymetalová formace Turbo. Už ani nevím, jakou skladbu tam od nich tenkrát hráli, ono už je to vlastně i jedno, ale donedávna jsem netušil, že tahle kapela je stále ještě funkční. Ba co více, že ještě točí desky. Dokonce (kromě desetileté přestávky v devadesátých let) i v pravidelných intervalech.
Turbo v Polsku v osmdesátých letech znamenalo to, co u nás Vitacit, Citron, Arakain nebo Törr. Šlo na tu dobu o dobře zahraný metal s texty v polštině a vcelku slušným zpěvem. Po prozkoumání historie kapely se tahle formace údajně na čas uchýlila k thrash metalu, ale soudě podle toho, jak zní jejich jedenáctá deska „Piaty ziwyol“ neboli „The Fifth Element“, je už zpátky u tohoto nejklasičtějšího heavy metalu, na který se chodilo patřit v roce 1985.
I když kapela vyměnila před předchozí deskou „Straznik Swietla“ svého letitého pěvce Grzegorze Kupczika za mladšího Tomasze Struszczyka, pořád mi to zní stejně, jako v těch osmdesátých letech. Je to deviza nebo spíše zápor? Jak se to vezme. Samozřejmostí je modernější zvuk, který kapelu posunuje. Ovšem nechybí ji ani nápady, které ji dávají právo na další existence. Proto hned úvodní dvojkopákový nášup „Mysl i walcz“ je dost dobrá skladba, která se přesně pohybuje v intencích žánru a může evokovat Vitacit z období skladeb jako „To se nesmí stát“, „Iluze“ nebo „Drákula“. Spolu s dvojkou „Cien wiecznosci“ rozhodně nejlepší skladba.
Desce pak trochu spadne řetěz, protože kapela začne více sázet na střední tempa, která se dokonce na samém konci alba změní v baladická, což nepovažuji za zrovna nejšťastnější tah. Naštěstí poslední skladba „Moze tylko plynie czas“ se v polovině přelomí do příjemného maidenovského cvalu (pěkně jako v dobách „Powerslave“) a končí velice dobře zakomponovaným orientálním motivem.
Album „Piaty zywiol“ je pro mě příjemným překvapením v tom smyslu, že jsem zjistil, že polské Turbo je stále ještě a že se v podstatě moc nezměnilo. Alespoň, že s laťkou kvality nešlo dolů, což u jejich (a mnohem slavnějších) souputníků zrovna samozřejmostí není.
|
