Abych pravdu řekl, nikdy jsem Steel Panther nepřišel na chuť. Nikdy jsem úplně nepochopil jejich komediantství, které sice kdejakému Američanovi může připadat úsměvné, ale po hlubším zkoumání je jasné, že se jedná jen o prvoplánové ždímání peněz. Navíc, i když ve Steel Panther jsou velice slušní muzikanti, jejich skladatelský um mi přijde v současné době na bodu mrazu a když k tomu připočtu i vyloženě idiotské texty na úrovni Morčat na útěku, začínají se mi ježit chlupy na zádech.
Už od debutu „Feel The Steel“ mi Steel Panther přijdou ujetí a nemyslím to v tom správném slova smysl. Tady je přesně vidět, že smysl pro humor má prostě Čecháček úplně někde jinde než Američan, i když zpoza oceánu nás bombardují neustále stupiditami typu „Jak jsem poznal vaši matku“, působí na našince tento druh humoru spíše trapně (samozřejmě ne na každého…). Steel Panther přesně spadají do tohoto sitcomového rádobyhumoru, který útočí na první dobrou a při prozkoumání zbytku zjistíte, že pod povrchem je pouze velké hovno. Navoněné, dobře zabalené, ale pořád jen hovno.
Když jsem si při minulé desce „Balls Out“ říkal, že přece jen ta kapela umí sem tam nějakou dobrou věc složit, s novinkou „All You Can Eat“ je všechno v trapu. A když si k tomu přimyslíte fakt, že kytarista Satchel (vlastním jménem Russ Parrish) v roce 1993 doslova exceloval na geniálním groove metalovém debutu „War Of Words“ trucpodniku Fight zpěváka Judas Priest Roba Halforda, působí situace ještě o něco smutněji.
A není to o tom, že bych nepochopil základní pointu Steel Panther. Je to spíše o tom, že slyším, že na „All You Can Eat“ se jim nepodařilo dát dohromady více než dvě slušné skladby („Bukkake Tears“ a „Party Like Tomorrow Is The End Of The World“),které ovšem v porovnání s konkurenčními Reckless Love neobstojí ani náhodou. Prostě tohle je celá jedna velká taškařice, která je spíše k pláči než k smíchu.
|
