V tomhle případě jablko od stromu daleko nepadlo. Když v roce 1982 nazpíval Didier Izard v řadách francouzských heavíků H-Bomb jejich jediné album „Attaque“, nejspíš netušil, že další deska, u které bude v kolonce zpěv uvedené jméno Izard, vyjde až za dlouhých dvaatřicet let. Tenhle Izard se však jmenuje Julian, je synem toho prvně jmenovaného a z toho, co jeho spolek Existance narval do drážek svého debutu „Steel Alive“ bych si troufnul tvrdit, že velký Didier malému Julianovi tlačil do oušek klasický heavík systematicky a začal s tím (nejpozději) už na porodním sále.
„Steel Alive“ v sobě má zhmotnělého ducha osmdesátek, všechnu tu živou neučesanost, přímočaře nekomplikovanou melodiku i žhavou energii. Ani o krůček neuhne z léty osvědčených kolejí, zaužívaných postupů a základní heavíkové (nebo power metalové, chcete-li, v tomhle případě je ta stylová hranice nepodstatná) abecedy tehdejších let, pohupující se na britské vlně. Jediný střípek jejich skládanky, pyšnící se aktuálností je velice vydařený sytý a zvučný zvuk (ta krásně znělá basa!). A k hudební náplni samotné lze říct jediné – máte-li rádi tenhle styl muziky, budou pro vás Existance jak vystřižení z luxusního reklamního letáku.
Pořádně nabroušené riffující i sólující kytary, živá a krásně znějící rytmika, vokál, naprosto dokonale pasující k téhle harmonicky svižné muzice, postavené na žhavé akci ve slokách a snadno splavných, hrozičsky ideálních melodických refrénech (ať to nekomplikujeme - Judas Priest, Accept, Iron Maiden je ta živá voda, ze které kluci vydatně nasávají).
Vůbec nevadí, že prakticky celá deska (snad jen s výjimkou „Burning Angel“, vsázející na vláčnější tempo, atmosféričtější dojem - byť ani tady Existance nesleví ze svého důrazu a razance -, i poklidnější, přemýšlivější sólo) vytrvale vaří podle jednoho kopyta. Ale věřte tomu, že Existance do svého melodicky šlapavého a slastně melodického metalu dokázali nacpat dostatek energie, použít dostatek podařených nápadů a udržet i natolik rozumnou stopáž, aby se jejich menu (i když samozřejmě nikterak objevné a náladově víc než konzistentní) nezačalo zajídat.
Existance a jejich „Steel Alive“ (možná klišovitý, ale dokonale vystihující název) jsou zase jednou důkazem pro rčení, že není nutno vždy vymýšlet něco nového, když se to již vymyšlené dělá s chutí, zájmem, nadšením a upřímností. Jen jestli kluci chtěli, aby jim hudební svět ležel u nohou, měla tahle vydařená desku (a jsme zase u toho Izardova tatíka) vyjít o jedno čtvrtstoletí dřív :-).
|
